The lord of the Rings |The Fellowship of the Ring|

5📚

Musela jsem se rozloučit se svou rodinou, jedinou, kterou mám a budou mi tak hrozně moc chybět.

S Arwen jsem se už nikdy neměla vidět, protože měla cestovat.
I přes to jsem doufala a věděla, že se s ní setkám. Nenechala by Aragorna, její lásku samotnou a to mě uklidňovalo.

***

Společenstvo se tedy vydalo na cestu do Mordoru.

Šli horami, lesy, údolími a jejich cesta pořád neubývala, avšak nikdo se nevzdávál.

„40 dní musíme jít na západ k Mlžným horám. Bude-li u nás štěstí Rohanská brána bude otevřena. Naše cesta se odsud stačí na východ do Mordoru," přerušil ticho Gandalf a my ostatní jsme se utábořili. Museli jsme si odpočinout, šli jsme dlouho a hobiti na to nebyli zvyklí.

Poté se každý věnoval něčemu jinému. Gandalf přemýšlel a seděl na kameni dál od ostatních, Boromir a hobiti cvičili boj s meči, přičemž je Aragorn pobaveně pozoroval. Legolas se rozhlížel a Gimli postával kousek od Gandalfa. Já jsem seděla vedle Aragorna a sledovala jsem jejich počínání.

„Co kdyby jsi to nejdříve vyzkoušel s Calimë?" Optal se najednou Pipina Boromir.

„A to jako proč?" Zeptala jsem se zvědavě.

„Má větší šanci zvítězit," pokrčil rameny a meč zasunul do pochvy u opasku.

Aragorn zavrtěl hlavou a prosebně se na mě podíval, ať to nedělám. Jenže to bych nebyla já.

„Dobře, tak se o tom přesvědčíme, ne?" Zvedla jsem se z kamene, na kterém jsem doteď seděla a postavila jsem se naproti Boromirovi, který si zas vytahoval meč.

„Budu tě šetřit," mrkla jsem na něj vytáhla jsem můj meč a čekala jsem na jeho první krok.

Boromir si odfrknul a sebevědomě se napřáhl s mečem. Jakmile to udělal, švihl jím směrem ke mě a já hned vykryla úder. Na nic jsem nečekala a zasazovala jsem jednu ránu za druhou. Boromir stačil jen vykrývat moje údery, a tak neměl šanci útočit.

Po chvíli boje skončil, unaveně vydechující Boromir na zádech bez meče.

Pozvedla jsem meč a namířila ho na jeho krk. Škodlibě jsem se usmála.

„Mrtvý," utrousila jsem a zasunula meč do pochvy.

Pomohla jsem mu na nohy a podívala se na ostatní.

„Jste úžasná," pověděli Pipin se Smíšeem najednou.

„Díky," vyřkla jsem a beze slova jsem se vydala za Legolasem.

„Zlepšila ses," řekl znenadání, když jsem k němu došla.

Své ruce jsem přesunula za má záda a pohlédla jsem na něj.

„Když jsem byla malá, měla jsem skvělého učitele," upřímně jsem se usmála a dál jsem pozorovala krajinu.

„Neznám ho?" Optal se mě a já si už představovala jeho úšklebek na jeho tváři, i když jsem ho neviděla.