The lord of the Rings |The Fellowship of the Ring|

10📚

Utíkali jsme dlouho, bez zastávky. Ano, slavné společenstvo zbaběle utíkalo místo toho, aby se postavilo hrozbě a čelilo Barlogovi.

Valili jsme se po schodech. Když jsem ze schodů slezla, zadívala jsem se na Legolase, zachraňujícího Boromira, který by spadl bez jeho pomoci.

Gandalf byl oslabený a já na tom také nebyla nejlépe.

„Veď je dál, Aragorne. Můstek je blízko..." ujistil Aragorna Gandalf, že je v pořádku a Aragorn se podíval na mě.

Bez dlouhého přemýšlení mě podepřel a přidal opět do kroku i se mnou.

Sešli jsme po ještě větších, užších a nebezpečnějších schodech než předtím a zastavili jsme se u díry. Legolas to bez váhání přeskočil a já jsem se pustila Aragorna, ze všech sil jsem vzala za ruce Pipina a Smíška a přeletěla jsem s nimi na druhou stranu schodů. Tam jsem je položila a sama jsem jen tak tak přistála. Legolas se na mě starostlivě podíval a podepřel mě.

„To je dobrý, já to zvládnu," řekla jsem vymanila jsem se z jeho sevření a začala jsem střílet šípy po skřetech zprava, odkud je na nás začaly střílet první. Mezitím k nám přeskočil Gandalf, Sam a Boromir.

Gimili skočil sám, protože by mu to zkazilo pověst, avšak nedoskočil a Legolas jej chytil za vousy, aby nespadl.

„Za vousy ne!" Křičel hned a Legolas ho vytáhl.

Kůs schodů odpadlo a mezi námi a Aragornem s Frodem byla tak větší díra.

Barlog se blížil, světlo bylo blízko.

Barlog rozbil zeď za nimi, z té se ulomili kusy kamenů a spadli na schody, které se začali bortit. Tentokrát k našemu štěstí se schody blížili k nám. Proto toho Aragorn využil a přeskočili společně k nám s Frosem po boku.

Společně jsme se vydali dále. Už jsme byli u můstku, když jsme měli tu čest vidět Barloga. Můstek jsme všichni přešli, ale mě uklouzla noha a stihla jsem se tak tak zachytit za můstek, abych nespadla. Visela jsem tam a čekala, zda mi někdo pomůže nebo mě prostě nechají zemřít. Neměla jsem sílu létat a vytáhnout se sama, ale naštěstí mi Gimli přispěchal s Legolasem na pomoc a společnými silami mě vytáhli nahoru.

„Díky," řekla jsem a postavila jsem se. Legolas mě podepíral a všichni jsme sledovali Gandalfa, hledícího z očí do očí Barlogovi.

„Nemůžeš projít! Sloužím každému ohni, vládnu plamene Anoru. Temný oheň ti nepomůže! Plameny Udúnu!" Křičel na něj Gandalf a nebojácně s ním měřil síly.

„Jdi zpátky do stínu!" Barlog jsi vlezl na můstek a celá zem se zachvěla. Bič, který svíral v ruce nadpřirozeně vlál ve vzduchu.

„Neprojdeš dál!" Vykřikl Gandalf, praštil s jeho holí do můstku a ten se začal bortit. Jakmile na něj Barlog celou vahou vstoupil, celý začal padat do hlubin Morie i s Barlogem.

Gandalf k našemu štěstí zůstal na části můstku, který ještě držel. Znenadání Barlog ještě švihl svým bičem Gandalfa, který spadl a zachytil se části můstku.

Frodo se hned chtěl vydat za ním, ale bylo by to zbytečné. Můstek by se zhroutil s oběma dvěma.

Smutně jsem sklopila zrak a přitulila jsem se více k Legolasovi.

„Gandalfe!" Křičel na Gandalfa Frodo smutně a bezmocně.

„Běžte hlupáci..." Zasýpal Gandalf a pustil se. Spadl za Barlogem do hlubin Morie a my tak přišli o člena naší výpravy.

„Neeeee!" Křičel a vzpíral se Frodo, ale bylo to marné.

Všichni se stále dívali na místo, kde byl ještě před chvilkou Gandalf, ale přerušil nás Boromir, křičící na Aragorna.

Společenstvo se tedy dalo do pohybu a  vyrazilo bez Gandalfa z Morie za stálého střílení šípů skřetů.

Posedali si na kameny před Morií a každý bral Gandalfovu smrt nějak jinak. Každý se s tím nějak jinak pral, ale všichni doufali, že to přežil, ale nemohl.
Proč?! Proč zrovna Gandalf? Ten milý, obětavý, chytrý, zábavný a úžasný čaroděj, který jsi to nezasloužil?

Prodírala jsem se svými myšlenkami, tak dlouho dokud jsike mě někdo nepřisedl.

„Co tvůj bok?" Optal se mě Legolas a smutně na mě pohlédl.

„V pořádku, je to v pořádku," mumlala jsem a snažila se zahnat slzy, ale už jsem to prostě nevydržela a pár mi jich sklouzlo po tváři.

Legolas jsi toho hned všiml střel mi je a objal mě.

„Taky mě to mrzí, ale všechno zlé je k něčemu dobré," řekl moudře a zadíval se mi do mých očí.

Pokývala jsem hlavou a sklopila zrak k zemi. Legolas byl jiný než jako malý, teď byl rozumnější, pohlednejší a chytřejší. Byl to můj nejlepší přítel, ale nebylo to jako za našeho mladí. Teď je to jiné, myslím si, že jsme se oba změnili a já ho beru jako něco víc než přítele.

„Legolasi, zvedni je," kývnul na Legolase Aragorn. Legolas chvíli váhal, ale poté se zvedl a šel zvednout hobity, kteří leželi smutně na balvanech.

„Nech je chvilku, pro smilování," oponoval Boromir a zastal se tak truchlících hoobitů.

„Večer se ty kopce budou hemžit skřety. Musíme jít do Lothlórie," vysvětlil Aragorn a já se na něj chápavě podívala.

„Borimire, Legolasi, Gimli zvedni je," rozkazoval Aragorn. Všichni poslechli akorát já seděla na kameni a můj zrak stále visel na mých botách.

„Frodo," zavolal na Froda Aragorn. Byl dál než ostatní. Frodo se na něj otočil a vydal se za ním.

„Calimë," řekl Aragorn.

„Ano, už jdu jen," vydechla jsem a snažila jsem se zvednout. Z mých posledních sil jsme se tedy zvedla a bolestně jsem přivřela oči.

„Jsi na tom špatně," utrousil Gimli a ukázal na můj bok.

„Ne, jsem v pořádku. Zvládnu to," řekla jsem a udělala první krok, poté druhý a třetí.

„Vidíte? Jako po másle," uchechtla jsem se a podívala se na ostatní, kteří měli úsměv na tváři.

„Holka, ty mě nikdy nepřestaneš ohromovat," řekl Gimli, když mě viděl.

„To víš, mě se jen tak nezbavíte. Budu vás strašit do konce vašeho života," usmála jsem se a vydali jsme se na cestu do Lothlórie.

Ahoj, tak máme za sebou desátou kapitolku a ještě pár kapitol a končíme.

Tedy ne úplně... Bude druhý i třetí díl, ale konec prvního dílu...

Páčko