The lord of the Rings |The Fellowship of the Ring|

8📚

Putovali jsme už několikátý den a cesta byla zdlouhavá, nudná a strašidelná zároveň. I Gandalf, mocný čaroděj se tu bál a to už je co říci.

Museli jsi odpočinout, šli dlouho a nezastavovali a bylo to na nich poznat. Zastavili se až tehdy, když došli na vrchol skály. Tam bohužel Gandalf nevěděl, kudy dál. Byly tam tři cesty, a tak si všichni sedli na kameny před cestou a Gandalf přemýšlel, kudy dál.

Frodo řešil něco s Gandalfem, Aragorn s Boromirem a hobity také společně něco řešili, Gimli pořád smutněl a já zase trávila čas s Legolasem.

„Omlouvám se ti za to ráno," vyřkl Legolas po chvíli, když jsme spolu stáli na kraji skály a dívali jsme se do dáli.

„To nic, jen jsi mě vyděsil, polštáři," uchechtla jsem se a dál se dívala na Morii.

„Polštář, to už je u tebe někdo na lepší pozici, když je polštář?" Zeptal se a přitom měl rty roztažené do pobaveného úsměvu.

Měla jsem ráda jeho úsměv. Vždycky mi dodal jistotu, klid a naději. Před ostatními se smál málokdy, ale se mnou pořád a proto jsem ho měla ráda. Navíc mě neodsuzoval za to, že jsem kříženec. Byla jsem za to ráda a hřálo mě to u srdce.

„Ano, to je ta nejvyšší pozice," řekla jsem a stejně, jako on pohlédl na mě, já pohlédla na něj.

„Tak to máš štěstí," usmál se a dokonce se mi zdálo, že se ke mě přiblížil.

Moje bublina byla narušena a tím i můj osobní prostor, který byl mimochodem narušen už ráno.
Já zazmatkovala a rychle jsem raději změnila téma.

„A jak se má vůbec Tauriel?" Zeptala jsem se ze slušnosti a kmytla jsem obočím.

Legolas ode mě odstoupil a sklopil zrak k zemi. Já jsem to podělala. Nevěděla jsem, co říci.

„Já jen promiň, jestli jsem se tě tím nějak dotkla. Nějak mi nedošlo- ty ji miluješ?" Zeptala jsem se a doufala, že odpoví ne. Počkat, proč vlastně jsem chtěla, aby odpověděl ne? Určitě jsem nechtěla přijít o nejlepšího přítele. Ano, to je ono.

„Ne, nic se nestalo a ne, nemiluju ji. Je tu někdo jiný," řekl smutně a pořád se díval do země nebo na své boty.

Nechtěla jsem ho vidět smutného. Neměla jsem ráda, když byl smutný a chtěla jsem ho rozveselit, pomoci mu, a proto jsem se před něj postavila, chytila jsem jeho ruce do svých a donutila ho se na mě podívat.

„Legolasi, určitě tě také miluje. Kdo by tě taky nemiloval? Vždyť jsi úžasný. Jsi princ, pohledný, chytrý, statečný silný, obětavý a chápavý. Jseš dokonalý a i kdyby tě odmítla, máš tolik lidí, kteří by tě podrželi a pomohli ti se z toho dostat a ona? Ona potom uvidí o co přišla, o tebe. Toho úžasného elfa, který tady stojí přede mnou. Vždycky tady pro tebe budu a vždycky tě podržím a kdyby nedejbože ta ženská odmítla tebe , prince Temného hvozdu a zlomila by ti tak srdce, tak bych jí dokopala k tomu, aby se ti omluvila i kdyby jsem jí musela k tobě přitáhnout na řetězech," ukončila jsem svůj monolog a zjistila jsem, že se celou dobu díval do mých očí a byl blíže než předtím.

„Tamtudy," přerušil nás Gandalf a ukázal rukou cestu.

„Už jsi vzpomněl," řekl jeden z hobitů radostně a všichni se zvedli. Já se naposled podívala na Legolase a šla jsem za nimi.