The lord of the Rings |The Fellowship of the Ring|

12📚

V Lothlórienu mě uzdravili pomocí efího léčení. Bok už byl skoro, jako nový. Akorát se mi tam táhla jizva, ale alespoň mám památku. Památku na den, kdy padl Gandalf.
Gandalf, pořád jsem se přes to nepřenesla. Není tu s námi a také nebude. Zvykla jsem si na něj a měla jsem ho ráda. Přirostl mi k srdci, jako celé společenstvo.
Dokonce i Gimli, o kterém jsem pochybovala. Je docela fajn, jako ostatní.

Šla jsem zrovna po nějaké mýtině a přemýšlela. Ani jsem si nevšimla, že naproti mě někdo taky jde. Také si dotyčný nevšímal reality, soustředil se na tok svých myšlenek a to byla chyba pro nás oba.

Ve stejném momentu jsem někoho srazila. Oba dva jsme spadli na zem a podívali se na druhého.

„Omlouvám se, nedávala jsem pozor,"  vzhlédla jsem a zadívala jsem se do těch modrých, pronikavých a krásných očí. Tak dlouho jsme se na sebe dívali a hltali jsme pohled toho druhého dokud se Legolas nezvedl a nepomohl mi na nohy. Když se mě dotknul projela mým tělem vlna energie, příjemné energie.

„Chtěl bych ti něco říci," promluvil Legolas a úplně ignoroval moji omluvu. Přesto jsem se na něj vlídně usmála a naznačila mu ať pokračuje.

Pomalu jsme kráčeli směrem k místu, kde bylo zabydleno společenstvo. Přidělil nám stany u stromů, bylo to kouzelné, stejně jako celý Lothlórien.
Okouzleně jsem pozorovala okolí a ani jsem si nevšimla Legolase, pozorujícího mě.

„Je to krásné, že? Ona je nádherná... Můžu jí jen závidět její krásu," řekla jsem a pořád jsem upírala pohled na Galadriel, která na nás shlížela ze shora z altánu.

„Cože?" Optal se zamyšlený Legolas, nevnímající moje slova.

„Galadriel je nádherná, její krása je neuvěřitelná. Já jí to mohu jen závidět. Ty vlasy, postava, pleť-," mluvila jsem znova, ale byla jsem přerušena elfím princem, který se zastavil a chytil mě za ruce.

„Calimë, ty nemáš co Galadriel závidět. Jsi dokonalá, jsi chytrá, obětavá, statečná a silná.

Sice máš  hnědé vlasy, ale jsou mnohem jemnější a lesklejší.
Tvé oči jsou jako jarní tráva a jiskřičky v nich jsou jako hvězdy na obloze, máš alabastrovou pleť, o postavě ani nemluvím, tvůj úsměv dokáže rozveselit i nejsmutnějšího elfa a tvůj melodický hlas je jako zpěv a šumění vody," vyřkl Legolas a já se začala čím dál více červenat.

„Už o sobě nikdy nepochbuj," řekl a pohladil mě po tváři. Jeho dotek byl úplně odlišný od Haldirovo. Byl jemný a příjemný, láskyplný a hlavně  opravdový. Mou mysl a tělo zaplavil nový pocit, který jsem ještě neznala, ale líbil se mi.

„Já- Legolasi, nevím co říct," zakoktala jsem a pořád jsem mu hleděla do očí, jeho ruka pořád ležící na mé tváři.

Opět jsem se rozešla, jakmile jsem uslyšela žalozpěv. Bylo to dokonalé, ale zároveň smutné. Všechny pocity byly předány do písně, tak úžasné, že se i sbor nejlepších pěvců mohl klanět.

Legolas šel za mnou a zastavil se, stejně jako já uprostřed obydlí společenstva.

„Žalozpěv za Gandalfa," promluvil Legolas a obdivně pohlížel na krásu tohoto lesa.