The lord of the Rings |The Fellowship of the Ring|

14📚

Běželi jsme na pomoc Boromirovi. Cestou jsme zabíjeli skřety, ale ti jako by neubývali.

Další zatroubení rohu se ozvalo a já vzlétla, připravila jsem si luk a střílela jsem na skřety ze shora.

Už jsme se blížili a já zaslechla další zvuky z boje. Přidala jsem na rychlosti a sejmula jsem skřety okolo Boromira, klečícího na zemi, z neznámého důvodu.

Letěla jsem dále a snažila jsem se pomoci Smíškovi a Pipinovi ze spárů skřetů, ale nemělo to cenu. Ostatní byli daleko a já jsem je už ztratila z dohledu.

Smutně jsem se na místo, kde ještě před malou chvilkou stali, podívala a modlila jsem se za ně, ať jsou v pořádku.

Sletěla jsem dolů na zem zrovna ve chvíli, kdy chtěl jeden ze skřetů zabít Boromira, ale Aragorn po něm skočil a já se tak mohla věnovat dalším skřetům kolem nás.

Zabíjela jsem každého, který se ke mně jen přiblížil, ale na Aragorna ani Boromira jsem neviděla.

Poté nám přiběhli na pomoc také Gimli s Legolasem a po mém boku zabíjeli další skřety. Konečně jich ubývalo a po nějaké době byli všichni naši nepřátelé mrtví.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala jsem Boromira a Aragorna. Pohled mi na ně po té padl, avšak Boromir ležel na zemi na zádech a měl v hrudi několik šípů našich nepřátel.

Postavila jsem se vedle Legolase a Gimliho a smutně jsem sledovala Aragorna s Boromirem.

„Zajali pulčíky," mluvil unaveně a zadýchaně Boromir, ale byl přerušen Aragornem, sedícím vedle něj.

„Klid."

„Frodo. Kde je Frodo?" Zeptal se Boromir opět.

„Nechal jsem ho jít," řekl Aragorn a starostlivě jsi Boromira prohlížel.

Poté mě něco napadlo, a tak jsem k nim přiskočila a klekla jsem si z druhé strany k Boromirovi.

„Možná bych mu mohla pomoci. Nosím u sebe pořád Atalas," vyndala jsme ho rychle z mé kapsy a podívala se na Boromira.

Ten mě nevnímal a dál hovořil s Aragornem.

„To já nedokázal. Chtěl jsme mu vzít prsten," řekl bolestně Boromir.

„Už je mimo náš dosah," mluvil na něj pořád klidně Aragorn.

„Odpusť mi, nechápal jsem a zklamal jsem," mumlal Boromir a pořád se bolestně kroutil.

„Ne, ne Boromire, byl jsi statečný. Bojoval jsi čestně," řekl Aragorn a chtěl mu vytáhnout šípy z hrudi. Já jsem se k němu už natahovala s Atalasem, ale byla jsem rázně odmítnuta, stejně jako Aragorn.

„Nechte toho, je konec," podíval se na nás oba a mě se z očí hrnuly slzy.
„Svět lidí padne, propadne se do tmy a mé město také."

Už jsem se nemohla dívat na to, jak dále trpí, a tak jsem se zvedla a postavila jsem se vedle Legolase.

„Nevím kolik síly je v mé krvi, ale přísahám ti, že nenechám padnout Bílé město ani náš lid," slíbil mu Aragorn a já si setřela slzu z tváře.

Ruce jsem měla stažené podél těla a na pravé ruce jsem ucítila dotek. Pohled jsem přesunula na Legolasovu ruku, která už vklouzla do té mé. Stiskl ji na náznak toho, že se mnou soucití a nejsem sama.
Přesto jsem vzhlédla a vynutila jsem alespoň menší děkovný úsměv.
Dále jsem sledovala a poslouchala rozhovor dvou mých přátel.

„Náš lid, náš lid," podal Aragorn Boromirovi jeho meč.

„Šel bych s tebou můj bratře, veliteli, můj králi," řekl naposled a přímo před našima očima zemřel.

Nejdříve Gandalf, teď Boromir. Kdo bude další? Nesmí, nesmí zemřít další můj přítel. Nikdo už nezemře a já se o to postarám. Přísahám, že nikdo další nezemře, jen přes moji mrtvolu.

„Mír s tebou, synů Gondoru," políbil ho Aragorn na čelo a zvedl se.
Pohlédl na nás a smutně se usmál.
Poté jsme se všichni smutní, unavení a zranění z boje se skřety vydali směrem k řece.

***

Boromira jsme v člunu poslali po řece a doufali jsme, že najde svůj klid.

I když jsme byli smutní, museli jsme se rozhodnout, co bude dál.

„Rychle, můžeme je dohonit před setměním," řekl Legolas pohotově a přisunul jeden člun blíže k řece.

Nikdo však na to nereagoval.

„Ty nechceš za nimi?" Optal se zmateně Legolas a pozoroval Aragorna.

Já jsem zamyšleně stála kousek dál od nich a vše sledovala.

„Frodův osud je teď v jeho rukou," pověděl Aragorn moudře a pohlédl na trpaslíka, který začal mluvit

„Takže všechno bylo marné. Společenstvo selhalo," postavil se vedle Legolase Gimli.

Aragorn se k nim rozešel a položil jim ruce na ramena. Na oba se střídavě díval a mě úplně ignorovali, jakobych tam vůbec nebyla.

„Ne, budeme-li jsi dále věrní. Nenecháme Smíška a Pipina napospas smrti a mučení, dokud nám zbydou síly," řekl Aragorn a já se k nim rozešla, postavila jsem se vedle něj a založila jsem si ruce na hrudi.

„A já jsem co?" Optala jsem se a výheužně se na ně podívala.

„Chápu, že máš jen dvě ruce, ale já jsem tady s vámi taky," ukazovala jsem na sebe, jakože tam opravdu stojím.

Všichni se na mě podívali a zasmáli se.

„Ty musíš prostě zkazit tak úžasnou chvilku," řekl pobaveně Gimli.

„No jo, Aragorn má skvělé monology, ale se mnou se pánové nudit nebudete. To vám zaručuji, že se Calimë jmenuji," řekla jsem hrdě a vysloužila za to strčení do žeber od Legolase.

„Nechte tu všechno bez čeho se můžeme obejít," pohlédla jsem významně na Gimliho a ten na mě zavrčel.
„Bude to hon na skřety," dovysvětlil Aragorn a rozběhl se.

Chvíli jsme se za ním dívala, poté jsme pohlédla střídavě na ty dva a zvedla jsem radostně ruce do vzduchu.

„Jooo!" Vykřikl radostně Gimli a vydal se se mnou a Legolasem po boku za Aragornem.

Ahoj, tak je to tady--konec první knihy či příběhu.
Bylo to úžasné. Příběh se dobře psal a já milovala a pořád miluji vaše komentáře a přečtení.

Vážím si všeho, co jste pro mě udělali a já doufám, že si nějaké moje příběhy ještě přečtěte.

Chci poděkovat také několika lidem, kteří po dobu psaní se mnou komunikovali- děkuji.

Se zdravím mozkem, čistou myslí a rozumem se s vámi loučím a těším se na vás u pokračování tohoto příběhu.

Doufám, že se vám líbil, mějte se krásně, komentujte a čtěte a příštího příběhu zatím!!