One of the stars|Loki ff

23.🌺

,,Bude to střílet. Musíš si udělat štít, jinak je po tobě. Střílí to až padesát kulek za sekundu, takže si být tebou dám bacha." řekne a stiskne nějaké tlačítko. Fajn chápu, takže tady pán ze sebe bude dělat andílka a pak mě pošle na smrt? Myslím, že je čas se bránit a nepřemýšlet o blbostech.

***

Vyváznu naštěstí jen s kulkou na bicepsu a holeni. Mám veliké štěstí, že se mi podařilo udělat silové pole jako štít. Poté mě spocenou doslova hážou do cely se dvěma kusy ošuntělé látky na rány. Sednu si na něco, co má být asi postel a pokouším se zastavit či zmírnit krvácení.

Moc to nepomáhá a hlavně děsně bolí. Si jen představte, že byste byli postřelení, zavření v cele a silné krvácení byste si měli zastavit dvěma hadříky. Vyčerpaná vším, co jsem dnes pro své přežití musela dělat uaínám. Doufám, že se stav krve v mém těle zlepší.

Vzbouzí mě bouchání a uširvoucí křik. Líně se zvednu z postele a jdu k tomu chlapovi. Odemče dveře a vtáhne mě na chodbu. Dovede mě k nějakému křeslu. Posadí mě na něj, upoutá a sundá náramek z nohy asi proti schopnostem.

Poté se jde schovat za sklo. Přichází nějací týpečci v pláštích. Začínám se znepokojiovat. Oh shit. Jehly. Nenávidím jehly, který se mi za chvilku zabodávají do nohou, rukou a dokonce hlavy a krku. To je ještě v pohodě oproti tomu co následuje. Přinesou kádinky s různobarevnými tekutinami.

Dali mu hadičky s kádinkami na jehly a pak to začíná. Tekutina se mi začíná vsakovat do těla. Ovládne mě strach. Bolí to snad víc než střelné rány. Už se neudržím a nejdříve jen skučím bolestí. Po chvilce se to změní na řev. Po dvou nekonečných minutách mě odpojí. Bolest už je snesitelná.

Zhluboka dýchám. O něčem diskutují. Zajímalo by mě o čem. Dlouze se na něj zadívám a poté je uslyším, jakoby byli tady. ,,Takže každý druhý den jde na jehly a zbytek má bojový trénink. Jednou za týden nějakou misi." řekl jeden.

Poté oba přišli. Nasadili mi obojek na nohu a odvlekli do cely. Bojím se jejich slov. A to jakože hodně. Ty jehly neskutečně bolí a nechci vědět jak budu domlácená od bojových tréninků.

***

Mé obavy se potvrzují. Jednou za týden mise. Když jsem šla na první, hodila jsem do divadla granát, kde měl být nějaký určitý člověk. Ten ale přežil. Podruhé jsem ho měla podříznout v nemocnici. Povedlo se. Teď tady sedím s polovinou vzpomínek a s tím nejhorším svědomím. Dneska mám údělat další hroznou věc. Teď tu ale sedím zkroušená v cele.

Ozvou se rány. Docela se leknu. Stoupnu si ke stěně cely, kde jde vidět ven. Před mou celou uvidím muže. Docela mladého. Havraní dlouhé vlasy perfektně sestřižené a slíznuté dozadu a v nevšedním oblečení. Má na sobě zelený plášť. Dal asi padesát chlapů za malou chvilku. S ním se vážně neměřte.

Povšimnu si, že tu není sám, ale můj pohled patří jen jemu. Otočí se. Chvilku něco hledá. Když jeho pohled spadne na mne, nádherně se usměje. Sice nevypadá, že mě chce vykuchat, ale zdání může klamat. Vykročil mým směrem.

Začala jsem couvat. Nemusí ani nic udělat a vysadí ty těžkě kovové dveře z pantů. Jsem už u zdi a zoufale se snažím sundat obojek z nohy. Nejde to. Nečekaně. Bojím se ho. Hrozně. Zakryju si hlavu rukama a ujede mi pár neposedných slz. Obličej mám však schovaný. Udělá něco nečekaného. Teď vážně.

Klekne si na jedno koleno přede mne a dá mi ruku na rameno. Nejdřív ztuhnu, ale pak zvednu hlavu a kouknu mu do jeho smaragdových očí. Ten jeho neodolatelný úsměv mě donutí usmát se taky. Zvedne se a nabídne mi ruku. Nejistě se na něj podívám. ,,Neboj, můžeš mi věřit." pousměje se.

Opatrně vložím svou ruku do té jeho. Ruce má heboučké. Opatrně mě zvedne. Mám pocit, že toto jsem nikdy nezažila. Někam jsme se teleportovali.
Byla to nějaká tmavá místnost s několika lidmi. Skryla jsem se za mého zachránce.

,,V klidu Mary, nemás se čeho bát." řekne jednooký muž v nějakém černém kabátu. ,,Kdo je Mary?" ptám se. ,,Jestli myslíte mne, jsem subjekt tři sta sedmdesát osm." ozamuji mu.

,,Fajn. Tak od teď se jmenuješ Mary." řekne po jeho. Začnou se otevírat padací dveře. Hrozně se leknu, když tu přistane zlato rudý oblek. Ještě víc sevřu ruku mého zachránce.

,,Dobrá práce Muflone. Teď si ji přeberu já." vykročí mým směrem muž docela malého vzrůstu oproti ostatním. Krátké vousy perfektně sestřižené a na sobě oblek. Kouká se docela milým úsměvem. Stejně tu, ale věřím jen jednomu člověku.

Vezme mě za volnou ruku a chce mě někam odtáhnout. Já se nehnu. ,,Pojď za mnou. Nechci ti nic udělat." řekne a pustí. Tou rukou se ještě víc chytnu paže mého zachránce. ,,Tak jde s námi." protočí oči a dále nemáme problém.

,,Tady si lehni. Za chvilku přijde Wanda a na vše si vzpomeneš." já poslechnu. Muflona nepouštím. Přišla rusovlasá žena. Nejspíš Wanda.
,,Vidím, že už ležíš, tak se pusťme do toho." řekne a chytne mě za druhou ruku. Udělá se mi mdlo a najednou se octnu ve své hlavě. Jak to vím? Každý ví jak vypadá jeho podvědomí.

Je tu i Wanda a různé skříně, zásuvky a někdy i dveře. Stojím zrovna u skříně se jménem Tony Stark. Vidím jinde i třeba Nick Fury, Wanda Maximoff, Natasha Romanoff, Pietro Maximoff, Peter Jason Quill, Loki Laufeyson, Peter Parker a mnoho dalších. Je tu třeba i škola a jiné.

Zkouším otevřít Tonyho Starka. Nic. Postupně zkouším vše. Nic nejde otevřít. Najednou Wanda zmizí a já se po chvilce probudím na lehátku. Pořád nechápavě hledím na několik lidí, kteří stojí v místnosti. ,,Na tohle jsem krátká." řekne Wanda. ,,Jak jako krátká?!" vyjede na ni muž z obleku.
,,Chci říct, že jak jsem byl v Hydře já, tak mě sice učili telepatii hodně, ale teď si zdřejmě dali pozor." řekne.

,,Má někdo kontakt na toho mývala?" zeptá se další žena. Taky rusovlasá.
,,Jo, zkusím mu napsat." odpoví jiný. Špinavý blonďák s lukem a toulcem na šípy na zádech.

Hola! Tady máte další dávku kapitoly! Vím, že jsem dlouho nic nevydala, ale usoudila jsem, že ta moje kniha druhá je 💩 a začala jsem psát asi ještě větší. Čus!