Prázdniny s cirkusem

15.

Probudila mě hlasitá rána, která se ozvala z kuchyně. Jako by někdo praštil něčím o zem a to se rozbilo. Myslela jsem, že se mi to jenom zdálo. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Spala jsem teprve hodinu a půl, takže jsem se jenom otočila na druhý bok a snažila se zase usnout.
Už jsem skoro spala, jenomže ta rána se ozvala znova. Lekla jsem se, takže už se mi spát nechtělo a musela jsem se jít podívat, co se stalo. Když jsem se postavila z postele trochu se mi zamotal v hlavě, ale už to bylo lepší.
Nevzala jsem si ani boty.
Otevřela jsem dveře do kuchyně.
Na zemi bylo plno střepů.
Vešla jsem opatrně do kuchyně a dávala pozor, abych bosou nohou nešlápla na střep.
Kdyz jsem došla ke stolu podívala jsem se po kuchyni a v koutě vedle obýváku seděl Max s hlavou mezi nohama, přitisknutýma k tělu.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ho vyděšeně.
"Olivie?" zvedl hlavu.
"Proč jsou tady všude střepy? Co se děje?"
Stála jsem tam a dívala se na něho. Měl ubrečené oči. Proč?
"Neboj se, já to uklidím." řekl nervózně se slzama v očích.
Opatrně jsem přešla k němu a sedla si vedle něho, na místečko, kde střepy nebyly. Díval se na mne upřeným pohledem.
"Nejde mi o to jestli to uklidíš, nebo ne. Já chci jenom vědět co se stalo." řekla jsem klidně.
"Nechci o tom mluvit." řekl a hlavu si zase položil na kolena.
"Uleví se ti. Věř mi." chytla jsem ho za ruku, kterou si držel nohy u těla.
Čekala jsem, že ucukne, nebo se na mně podívá pohledem ve stylu 'co si myslíš, že děláš?', ale on nic.
"Chápu, že to máš težké." řekla jsem tiše.
"Ne, nechápeš. Ale jsem rád, že jsi tady." řekl a stisknul moji ruku, kterou jsem ho držela.
Po tváři se mu skutálela další slza. Bylo mi ho vážně líto.
V tu chvíli mně nenapadalo nic, co by měla udělat.
Díval se na mne a já na něho.
Seděli jsme tam jen tak asi pět minut.
"Už je mi líp. Díky." řekl z ničeho nic.
"Nemáš za co děkovat. Vždyť jsem nic zas tak velkého neudělala."
"Jsi tu se mnou. To by neudělal každý. Sedět na zemi s někým kdo ti může být úplně ukradený. A držíš mne za ruku." řekl a pak jsme tam zase jenom tak seděli.
V tento moment mi připadalo, že jeden pohled dokáže říct více než tisíce slov.
Objala jsem ho. Nemohla jsem si pomoct.
Až po chvilce jsem si vážně uvědomila, co jsem udělala.
Než jsem se ale od něho stihla odtáhnout, objal mne taky.
Vůbec jsem to nečekala, ale byla jsem za to ráda.
I já už jsem se citila mnohem líp. Nemyslela jsem na Alexe, protože v Maxově objetí mi bylo nečekaně dobře. 
Asi po třech minutách mne pustil a opřel se o stěnu.
Já jsem na něho jen bezeslov civěla.
"Víš. Máma. Ona. Je to moje chyba." podíval se na mně.
"Co? Ta autonehoda?"
"Jo. Naštval jsem ji. Řekl jsem jí, že mne nezajímá, že ona chce, abych byl principálem, když už táta nebude moct. Chtěl jsem žít svůj vlastní život a ne dělat to, co mi řeknou moji rodiče. Přecejen už mi bylo skoro osmnáct. Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, co by se v životě neobešel bez pozornosti stovek lidí. Nebavilo mě to. Začal jsem si balit věci a říkal, že než si najdu byt, budu bydlet na čas u Liama. Řekl jsem jí i pár dalších špatných věcí, co bych nikdy neměl říct. Pro ni ale znamenal cirkus strašně moc. Bylo jí teprve čtyřicet, když se to stalo. Naštvaná naseda do auta. Říkala, že se půjde uklidnit. Že si zajede jenom k řece, která byla asi dva kiláky od místa, kde jsme měli maringotky. Vždycky se uklidnovala tím, že se dívala na řeku, nebo potok. Naštvaná vyjela autem na cestu. Asi nedávala moc pozor. O dvě hodiny později tátovi zazvonil telefon. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když mu ten člověk co volal, řekl, že máma měla autonehodu a na místě zemřela. Říkali, že v zatáčce předjížděla auto, které jelo před ní. Nevěděla, že proti ní jede kamion. Všimla si toho moc pozdě. Neměla šanci. Vjela pod ten kamion. Táta se zhroutil. Nevěděl jsem co se děje. Řekl mi jenom: 'Máma už se nevrátí.' a seděl na zemi jako hromádka neštěstí. Bylo to poprvé kdy jsem ho viděl brečet. Ani jsme se s ní nestihli rozloučit. Vyčítám si to do dneška. Je to moje chyba. Kdybych ji nevytočil, neviděl bych ji ten den naposledy." řekl roztřepaným hlasem. Slzy mu tekly po tvářích jedna za druhou.
Dojalo mně to.
"To neříkej. Ty za to nemůžeš. Měla vědět, že nemá jezdit autem, když byla tak moc naštvaná." řekla jsem se slzama v očích.
"Táta se se mnou kvůli tomu půl roku nebavil. A teď to vytáhl zase. Podle jeho slov za všechno můžu já." řekl a rukou si zajel do vlasů.
"Proto ty rozbité talíře? Kvůli tomu, že ti to táta všechno připomněl?"
"Prostě jsem se naštval. A je mi to strašně líto. Ani nevíš jak rád bych ji řekl jak moc jí mám rád a jak moc mně to mrzí."
"Víš, jestli existuje nějaké nebe, tak to určitě všechno slyší."
"Ale co když žádné nebe není?"
"Když v něho budeš věřit, tak bude. A už se tím netrap."
"Ani nevíš, jak je pro mne těžké v noci usínat se vší tou vinou. A někdy se chovám jako totální idiot, já vím...."
"Dost. Prosím. Nebud na sebe tak zlý."
"Dobře. Víš. Pomohla jsi mi. Díky, že jsem ti to mohl říct. Měla jsi pravdu. Vážně už je mi trochu líp."
"Tak to jsem ráda. Já děkuju tobě, za to, že jsi mi o tom řekl."
"Jsem rád, že jsi zůstala a neodešla. Víš, když ses rozešla s tím tvým."
"Já taky." usmála jsem se na něho.
On mne objal. Moc jsem to nečekala, ale objala jsem ho taky.
Po chvilce mne pustil a já jeho.
Klekla jsem si na kolena zrovna ve chvíli kdy on.
Naše obličeje byly nebezpečně blízko k sobě.
Díval se na mne těma jeho šedozelenýma očima.
"Jdeme uklidit ty střepy?" řekla jsem po chvilce ticha.
"Jo. Snad nám přinesou štěstí." usmál se na mně. Postavil se a pomohl vstát i mně.
Pustili jsme se do úklidu.
Byla jsem neskutečně ráda, že mi konečně začal více věřit.
Na první pohled sice vypadal jako někdo kdo nemá skoro žádné city, ale teď... Teď jsem měla tu čest poznat jeho pravou tvář.