Prázdniny s cirkusem

17.

"Tu marmeládu chceš jahodovou, nebo malinovou?" ozvalo se z kuchyně.
"To je jedno. Namaž to tou, co je už otevřená."
"Není otevřená ještě ani jedna."
"Tak třeba tu malinovou." odpověděla jsem mu.
"Dobře."

Dalších pět minut jsem jenom tak seděla na posteli a čekala, než se Max vrátí do ložnice.
"Tady máš." přešel ke mně s lehkým úsměvem na tváři a podal mi talíř se dvěmi krajíci chleba. V ruce držel ještě další talíř s chlebem, který si namazal pro sebe.
"Děkuju." natáhla jsem ruku a talíř si vzala k sobě.
Chtěla jsem se ho ještě zeptat jestli by nebylo lepší, kdyby jsme si to snědli v kuchyni u stolu, aby jsme nenadrobili do postele, ale on už si sedl a začal jíst, takže jsem radši byla zticha a začala jíst taky.
"Chutná?" zeptal se mě po chvilce ticha.
"Jo."
"To je dobře. Tu marmeládu jsem dělal já s Emily."
"Cože? To vážně?" podívala jsem se na něho zaskočeně.
"No, nekecal bych ti přece."
"Tak to jsi dobrý. Nečekala bych, že budeš takový talent na výrobu marmelády. Jsi celkem chlap do domácnosti." zasmála jsem se.
On se začal smát taky.
Úsměv mu slušel. Měl krásné bílé zuby. Oči se mu rozzářily.
Když jsme se uklidnili, dojedli jsme bez dalších řečí a Max pak odnesl talíře do kuchyně a potom se ještě vrátil.
"Hele tak já už zase půjdu, aby se po mně nesháněli. Kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej, dobře?"
"Jo jasně, ale nemám na tebe číslo." připomněla jsem mu.
"No vidíš, málem bych zapomněl." řekl a já si vytáhla mobil z kapsy. Podala jsem mu ho a on do něho naťukal svoje číslo.
"Tak hlavně nikam nechoď s tou bolavou nohou." dodal ještě.
"Dobře."
"Kdyžtak tady za tebou pak pošlu Liama. Ten ti určitě rád bude dělat společnost."
"Tak jo." přikývla jsem.
On se otočil a odešel ven.
Já si na posteli lehla a zavřela oči. Na chvíli jsem přemýšlela a pak jsem usla. Byla jsem totiž strašně unavená. To bude asi tím, že jsem toho přes noc za jízdy moc nenaspala.