Prázdniny s cirkusem

16.

Uklízení rozbitých talířů nám zabralo asi 20 minut. Za celou tu dobu ani jeden z nás neřekl jediné slovo.
Všechno jsme shrnuli na hromádky, nabrali smetáčkem na lopatku a postupně všechno vyhodili do koše.
Když jsem vysypávala poslední lopatku, tak mi jeden střep spadnul vedle kuchyňské linky, přímo vedle mojí nohy. Neslyšela jsem, že by spadnul, ani jsem ho neviděla.
Samozřejmě jsem udělala krok na bok a na střep šlápla.
"Auuu! Sakra!" zakřičela jsem, když se mi ostrý střep zaryl do nohy. Spadla jsem na zem.
"Co je?" lekl se Max a rychle ke mně přišel.
"Střep." sedla jsem si.
"Ale ne. Ukaž." klekl si ke mně a vzal moji nohu do jeho dlaní. "Vypadá to, že je celkem dost velký. Ale budu ti ho muset vytáhnout. Není zas tak hluboko." podíval se na mně.
"Neměli by jsme spíš zavolat nějakého zdravotníka?"
"Ne. S tím si poradím. A krev mi nevadí. Akorát by možná bylo lepší, kdyby sis sedla aspoň na židli." řekl a přisunul jednu židli od jídelního stolu blíže ke mně.
Podal mi ruku aby mně podepřel. Chytla jsem se ho a s jeho pomocí si sedla na židli.
"Počkej tady, jenom zajdu pro lékárničku do koupelny." řekl a rychle se rozešel ke koupelně.
Netrvalo to ani deset sekund a už se vracel zpátky i s lékárničkou a pinzetou.
Kleknul si k židli na které jsem seděla a z lékárničky vytáhl obvaz a dezinfekci. Pozorovala jsem ho jako malé dítě. Byl strašně starostlivý. To se mi líbilo.
"Víš možná se tady radši nedívej. Já ti to pomalu vytáhnu, hlavně sebou neškubej." řekl mi a já jsem zavřela oči.
"Tak. Hotovo. Ale teče ti z toho celkem dost krve. Musíš jít do koupelny, abych ti to ve sprše mohl opláchnout."díval se na mne vážně. Skoro nic jsem necítila. Postavil se a střep vyhodil do koše. Byl vážně celkem velký.
"To nevadí. Prostě to jenom zavaž tím obvazem. Krev přestane téct."
"Co když dostaneš nějakou infekci?"
"Ale ne. Žádnou infekci nedostanu." zasmála jsem se.
"Stejně bych ti to radši šel opláchnout." řekl a vzal mne na ruce.
"To vážně není nutné, Maxi." řekla jsem, ale on mne snad ani neposlouchal. Cítila jsem jak se mu zvedá a klesá hruď.
Odnesl mně do koupelny a posadil na zem vedle sprchy. Levou poraněnou nohu mi zase vzal do dlaní a pustil celkem studenou vodu. Nohu mi opláchnul a vodu zase zastavil. Vzal čistý ručník a mokrou nohu mi utřel. Na ručníků se objevila skvrna mojí krve.
"Klidně jsi mohl vzít nějaký použity ručník a nemusel mazat ten úplně čistý." řekla jsem s nervozitou v hlase. Nevěděla jsem, proč je najednou tak strašně starostlivý. Ne že by to do jisté míry nebylo příjemné, ale tohle už možná bylo trochu moc.
"Ručník se vypere." řekl a hodil ho na zem vedle sprchy. Zase mne vzal do náruče. Šel do ložnice a posadil mne na postel.
"Počkej, jenom zajdu pro ten obvaz. Dezinfekci už možná ani nebudeme potřebovat." řekl a šel zase do kuchyně, kde vzal z lékárničky obvaz a vrátil se ke mně.
Seděla jsem na kraji postele a on si kleknul, aby mi mohl zavázat zraněnou nohu.
Netrvalo mu to snad ani minutu a už měl hotovo. Nakonec mi obvaz zavázal na nártu na mašličku.
"Hotovo." řekl a usmál se na mně. Šlo vidět, že byl rád, že to zvládl a že mi pomohl.
"Děkuji." oplatila jsem mu úsměv a chtěla jsem se postavit.
"Seď. Dneska už jenom zůstaň v posteli. Stejně po tobě nikdo nic nepotřebuje a zbytečně by tě to bolelo." řekl a postavil se.
"Já to ale zvládnu. Všechno je v pohodě. Jenom jsem prostě měla střep v noze. Ten už tam není, takže se už nic nemůže stát. A budou se po mně shánět."
"Nebudou. Ráno jsem jim přece říkal, že ti není dobře. Takže neměj strach."
"Nepřišla jsem tady jenom proto, abych celé dny ležela v posteli." začala jsem být trochu naštvaná.
"Já vím. Zítra už si dělej co chceš, ale dneska jeste zůstaň v posteli. Nemáš hlad?"
"Zajdu si namazat chleba."
"S čím ho chceš? S marmeládou? Se šunkou?" rozešel se směrem ke kuchyni.
"Říkám, že si ho namažu." řekla jsem a postavila jsem se.
Max přišel ke mně.
"Hele, ty jsi mi pomohla ráno a teď zase pomůžu já tobě, jo? Takže si lehni do postele a počkej. Donesu ti ten chleba. Chceš teda šunku, nebo marmeládu?"
"No když myslíš. Asi bych si dala marmeládu. Díky." řekla jsem a posadila se zpátky na postel. Normálně bych mu asi něco řekla, ale dneska jsem neměla náladu na hádání a hlavně jsem věděla, že to myslí dobře.