MĚSTO ZÁHAD- Záhadná zmizení ✅

7. KAPITOLA: Zpátky do pátrání

Jakmile nastal ten den, kdy se měli vydat opět pátrat po zmizelé Natálce, venku zrovna pršelo. A to i o půlnoci.
Ale trojici to nevadilo, přehodili si přes sebe pláštěnky (Čiko se do pláštěnky bohužel nevlezl, tak se skrýval pod stromy) a šli do akce.
Domluvili si, že půjdou opět k radnici a pokud tam nic nebude, půjdou do parku.

"Klári.." plácla se Katka do čela.
"Hrm?" zamručela Klára a tázavě se na Katku podívala.
"My jsme ještě neukázali nikomu tu poznávací značku dodávky a náklaďáku!.." vysvětlila Katka a opět se plácla do čela. 
"A jo.." došlo i Kláře. "No tak jim to řekneme zítra."
Katka přikývla. 

Jak takhle šly ve tmě, znenadání se z keře vynořilo něco, co mělo dlouhé, černé ruce, krátké nohy, bylo to malé jako nějaký trpaslík a bílé oči. Skoro to vypadalo, jako by ten tvor ani oči neměl. Ale to není to úplně hlavní. Hlavní je to, že ta stvůra napřáhla svou pravou ruku a tou chytla Čika a vzala si ho s sebou do keře. Čiko jim zmizel před očima a holky jen tak stály na místě, až si Katka klekla na zem a po čtyřech se vydala k tomu keři.

"Co to děláš??!" vyjekla Klára, když uviděla, jak Katka klečí ani ne metr před keřem a vztahuje k němu ruku.
Klára k ní rychle přiběhla a zatarasila jí cestu. Přitom naléhavě zašeptala: "Tam jít nemůžeš! A kdyžtak, rozhodně ne sama!" chytla jí za ruku, také si klekla a potom obě naráz natáhly ruku k tomu keři a čekaly, co přijde. Měly zavřené oči, bály se, co se bude dít...

Když oči otevřely, uviděly před sebou nos té stvůry a páru, jak jde z nosu nahoru. 
Potom jim ta věc vyfuněla páru přímo do očí, až to holky oslepilo a vzala každou z nich do jedné ruky. 

Kláru vzbudilo Čikovo předení a když otevřela oči, zjistila, že leží na sedacím pytli a hned vedle ní na druhém leží pořád ještě spící Katka.
Nacházela se v nějaké knihovně, všude kam se podívala byly poličky s knihami. 
Vstala, došla ke Katce a když jí vzbudila a vysvětlila jí, že je Čiko v pořádku, vydaly se k těm poličkám.

"Co si myslíš, proč tady jsou ty knihy? A proč jich je tady tak moc?" zeptala se s tázavým výrazem ve tváři Katka.

"Hmm, asi ta věc hodně ráda čte" odpověděla Klára a pousmála se.

"No to si nemyslím", namítla Katka a šmátrala rukou po zdech místnosti, "podle mě ta věc je něco, co se nás chce zbavit. Nějaký čaroděj, nebo tak. A všechny tyto knihy", ukázala kolem sebe, "slouží k začarování obětí.."

"Dobře.. ale proč šmátráš rukou po té zdi?" zajímalo Kláru.

"Myslím si, že tady bude nějaká kachle, nebo tlačítko a to otevře nějakou tajnou místnost."

Klára povytáhla obočí a namítla: "Ale to celé zní jako nějaká pohádka..", a vyndala jednu knihu z poličky.

Co dělat, když vás někdo začaruje , stálo na knize.

Klára si ale ani název nestihla přečíst, protože jen co tu knihu vytáhla z poličky, otevřela se pod nimi podlaha a ony padaly i s Čikem hlouběji a hlouběji do podzemí, až nakonec spadly do vody.
Když Čiko uviděl, kam padá, stihl ještě nahlas zavřeštět a potom se spolu s holkami potopil pod hladinu. Problém Čika byl, že neuměl plavat a tak jen plácal tlapkami ve vodě ve snaze se dostat na nějakou souš. Nakonec to byla Katka, co ho vzala do náručí a vysadila ho na malou plachetnici. Klára už tam na ně čekala.

"Tak teď nemám absolutně zdání, co se stalo." povzdechla si Katka a při tom hladila Čika po jeho mokrém, studeném kožíšku.

"Řeknu ti to takhle:" , nadechla se Klára, "Před chvílí jsem z poličky vytáhla jednu knihu - bohužel jsem si nestihla přečíst název, ani nic takového a teď už ji u sebe nemám, spadla nejspíš někde na dno - a ta otevřela nějak tu podlahu, nebo nevím jak to říct. No a my jsme spadli tady do této vody, která nás zachránila, protože jinak by jsme už dávno byli po smrti a teď sedíme na této malé plachetnici, před námi se rozprostírá několik metrů, možná kilometrů jen voda a my nevíme, co dělat."

Katka nestihla ani slovo říct a Klára pokračovala:

"A já navrhuji se plavit vpřed až dokud to nějak neskončí a potom se dostat nějak zpátky k tomu keři a možná potom už dokonce i domů.."

"A kde to vůbec asi jsme?" podívala se Katka na Kláru.
"V nějakém tunelu. Možná v kanalizaci.."

Když Katka dostala odpověď na svou otázku, už ona ani Čiko nic nenamítali, sedli si na malé židličky na té plachetnici a potom už se jen několik hodin jenom plavili po stojaté znečištěné vodě v tom záhadném tunelu.