MĚSTO ZÁHAD- Záhadná zmizení ✅

4. KAPITOLA: Půlnoční setkání

Kláře se nedařilo usnout. Pořád myslela na jejich sraz o půlnoci, a když už usnula, zdály se jí noční můry a ty ji probudily. Pořádně se nevyspala. 

Když jí o půlnoci zazvonil budík na jejím telefonu, vstala, oblékla se a vyrazila. Nemohla se dočkat. Doufala, že najdou toho únosce a potrestají ho. Pro jistotu si s sebou vzala i mobil, aby mohla v případě nouze zavolat policii, nebo si jenom posvítit na cestu. I když okolo nich byly samé lampy, tak si svítit nemusela, ale třeba, kdyby je stopa zavedla do lesa...

Sraz byl u jednoho obchodu, Falkan, se jmenoval. Čekala tam, ale Katka nikde. Už se začala obávat, jestli třeba i ji někdo neunesl, ale v tom uslyšela kroky a když se otočila, uviděla za sebou Katku. 

"Teda, tys mě vylekala..." zašeptala Klára. Srdce jí divoce bušilo. Ach jo, musela zrovna toto teď Katka udělat?

"Promiň, no, co teď budeme dělat? Nemůžeme se tady jen tak potulovat, nebo si budou myslet, že to my unášíme ty lidi."

"To ne, ale máš pravdu, musíme něco dělat. Musíme najít ty únosce a najít Natálku."

"No okay a navrhuji, abychom šly do parku." navrhla Katka. Ani nevěděla, jak ji to napadlo, ale něco uvnitř jí říkalo, aby to tam šly prozkoumat. A tak teda šly. Klára vůči tomu nic nenamítala a celou cestu ani jedna z nich nic neřekla. Prostě ticho jako v hrobě. 

Za asi patnáct minut tam dorazily.Byl to zvláštní pocit, nikde nikdo, nikde nic, ani pejskaři tady nebyli. Sem tam kolem projelo nějaké auto, nebo vlak, protože poblíž byl železniční přejezd. Klára to tam neměla ráda, protože se tam často stávaly bouračky a hodně lidí tam umíralo. Třeba jednou jel jeden klučina na kole, v uších sluchátka a poslouchal písničky, si nevšiml , že jede vlak. A zbytek si už dokážete domyslet. Klučina to nezvládl a na místě zemřel. Ale jdeme se vrátit do děje příběhu...

"Hele, navrhuji se jít projít hlavně okolo budov a keřů. To by bylo dobré místo, kdyby někoho chtěli unést." navrhla Katka a byla na sebe pyšná, jaký to super nápad ji napadl. 

"No okay. Ale hlavně se nesmíme rozcházet, protože to by bylo celkem nebezpečné.." radila Klára.

Katka jenom pokývla hlavou, naznačila, aby ji Klára následovala a šla k bance. První se zdálo, že se nic neděje, kolem nich pouze projelo policejní auto, sirény zapnuté. Vypadalo to, že někoho hledají. Že by další únos? 

"Hele, policie, co když se stal další únos?" napadlo to Kláru.

"No, jako, pokud se to stalo, tak nevím, jestli je zrovna bezpečné se tady samy potulovat."

 V tu chvíli se z banky vynořili dva lupiči a když uviděli holky, rozběhli se k nim. 

"Žádný únos se nestal... stalo se vyloupení banky!" zakřičela Katka a rozběhla se. Doufala, že Klára běží za ní, ale za sebe se bála podívat. Proto radši zakřičela: "Klárko, běžíš za mnou?!" Neodpověděla. 

"Klárko?" zpomalila Katka a otočila se. Kárka za ní nebyla. Ani lupiči. V tuto chvíli Katku napadalo hodně věcí, co se mohlo stát. Mohlo ji třeba napadnout, že všechnu pozornost lupičů přiláká na sebe a tak Katku zachrání, nebo co když třeba zakopla a lupiči ji unesli? Co když ti lupiči byli ti, co unášejí lidi?!

Katka se šourala k místu, kde se na začátku sešly, a doufala, že tam Klára na ni bude čekat. A taky, že čekala. Jakmile jí Katka uviděla, rozběhla se k ní a objala Kláru. Ani si neuvědomila, že se jí po tvářích kutálejí slzy jako hrachy. Jak by ne, vždyť to už byly nejlepší kamarádky. 

Když si Klárka uvědomila, že Katka pláče, chlácholila ji: "Neplač, neplač, vždyť já jsem v pořádku a lupiči odjeli nějakou bílou dodávkou pryč. Hele, na ruku jsem si napsala značku a trošku jsem i viděla poznávací značku toho auta. Hele.." a ukazála jí svou popsanou ruku. 

"Kde jsi vzala něco na psaní?" zajímalo Katku a utřela si slzy, kterých si teď už všimla.

"Řízla jsem se a psala jsem svou krví." tvrdila Klára.

Katka vytřeštila oči a pozvedla jedno obočí. Tak to jí teda nevěřila.

"Neboj, neboj, to byl jen vtip. Nosím s sebou vždy jednu tužku. Mám ji zavázanou na pásku od kalhot." a ukázala jí to. Byla to taková hezká tužka, moderní. Jako gumu nahoře měla hlavu koně a hrot na psaní byl tvaru kopýtka. Holky zkoušely, jestli ta tužka na jedné noze (na tom kopýtku) dokáže stát, ale nedokázala. 

"To je hezké. A teď půjdeme dál?" zeptala se Klára a Katka zároveň.

"No, jako, měly bychom, hele. Protože se potom ještě musíme vyspat abychom nebyly ospalé." radila Katka.

A tak teda šly. A dohodly se, že půjdou na náměstí, které bylo celkem blízko od jejich srazu. No, asi tak kilometr, ale to vadit nebude. 

Když konečně dorazily na náměstí, přestaly fungovat lampy a všechna elektronika. Prostě jako by někdo naschvál vypnul pojistky. Klára a Katka ztuhly a zastavily se. Vrátit se nemohly, protože nebylo vidět ani na krok. Ani dopředu jít nemohly, ani do stran. Všude byla totální tma jako v pytli. 

"Eh, co budeme dělat?" 

"Mě se neptej, Klári, já nevidím nic, jako ty."

"Dobře, promiň, ale.. co když to někdo udělal naschvál, aby nás mohli.. třeba unést?"

"Tak budeme doufat, že ne."

"Ale co když jo?" bála se Katka.

"Tak zachráníme Natálku a společně s ní i nás."

"A co když to nevyjde?" 

"Prosím Tě, Kati, už se nestrachuj, prostě to nějak budeme muset zvládnout, no.."

"A co když-" začínala zase Katka, ale nedořekla to, protože ji přerušilo hlasité volání o pomoc. Velmi hlasité volání o pomoc. A tak Katka ztichla a spolu s Klárou naslouchala. Už se, ale nic neozvalo. 

"Kolik je hodin?! Mohlo by se to někdy hodit!" zeptala se narychlo Katka. Byly 2 hodiny ráno a 21 minut. Holky se pomalu plížily za tím voláním, které už, ale ustalo. Místo toho slyšely zvuk startování motoru. 

Když  uviděly, co se stalo, skoro jim to vyrazilo dech...