MĚSTO ZÁHAD- Záhadná zmizení ✅

10. KAPITOLA: Vysvětlení na policejní stanici

Katka už seděla ve vyslýchací místnosti, naproti ní seděl Petr a snažil se všechno pochopit.

"A viděl to UFO ještě někdo jiný, než ty a Klára?" zeptal se zamyšleně Petr.

"Noo..." zamyslela se Katka a po chvíli odpověděla: "Nejspíš ne, ale než si budete myslet, že Vám lžeme, tak se zamyslete, dobře? Všechno by se tím vysvětlovalo. Ano, vím, že většina lidí na UFO nevěří, ale kdyby to uviděli na vlastní oči jako my, tak by uvěřili. My Vám vážně nelžeme, taky mi řekněte důvod, proč bychom Vám lhaly? Nedává to smysl, jenom to UFO dává smysl. Já a Klára bychom to nějak vyřešily a ty zajatce bychom zachránily. Dejte nám šanci a věřte nám! Prosím..."

Petr se zašklebil, jako by se mu to zdálo ještě více prolhané, ale nakonec dospěl k moudrému rozhodnutí: "Já vám to věřit budu. A pokud to je pravda, tak se už nikdy nesmíte pouštět do takovýchto věcí, dobře? Je to velmi nebezpečné a já sice chápu, že byste chtěly zachránit vaši kamarádku - Klářinu sestru, ale to se nejspíš nepodaří. Oběti zmizely a už se nejspíš nikdy nevrátí. Je čas se s tím smířit... Tohle je osud."

Po této větě se Katka zamračila a s přivřenýma očima zašeptala: "Takové přemýšlení se nevyplácí. Osud je to,  jakou cestu si v životě vybereme. A já jsem rozhodnutá si vybrat tu, na které uvidím UFO a všechno dám do pořádku. Ještě dneska to UFO vyfotím a ukážu Vám ho. To se ještě budete divit!"

S těmito slovy vstala ze židle a opustila policejní stanici. 
Petr zůstal sedět, překvapený Katčiným chováním, na židli. Když se přece jen odvážil vstát a opustit místnost, Katka už byla v polovině cesty domů. Celou cestu běžela.

Když se ocitla ve svém pokoji a zavřela za sebou dveře, opět šla napsat Klárce. 

KATKA: Ahoj...
KLÁRA: Ahoj, proč ty tři tečky vzadu? Ono se něco stalo?
KATKA: No, vlastně jo...
KATKA:  Nikdo mi tu historku s UFEM moc neuvěřil. A já jsem se naštvala a řekla, že ještě dneska jim přinesu fotku toho UFA. Nevím, jestli ještě dneska to stihnu vyfotit, a navíc nevím, jestli ho vůbec uvidím. 
KLÁRA: Aha. Tak já ti budu držet palce, neboj :D
KATKA: Díky, budu potřebovat štěstí a taky odvahu. A nevím, jestli se vůbec vrátím.
KLÁRA: Kdyžtak tě zachráním :) 
KATKA: To doufám, no, já jdu, tak ahoj :]
KLÁRA: Oki, ahoj.

Vypnula mobil, lehla si na postel a povzdechla si: "Co já jen budu dělat.. Co mě to napadlo!..."
Neměla ale moc času, proto se rozhodla, že půjde UFO vyfotit teď hned.

Teď, nebo nikdy.

Když už byla venku, vydala se směrem do lesa. 

Cesta trvala pouze několik minut, Katka celou cestu běžela, aby to měla za sebou co nejdříve. 
Když už byla na začátku lesa, zastavila se a ohlédla se za sebou. Bála se, že se už nikdy nevrátí, protože ji to UFO unese. Ale zároveň všem chtěla dokázat, co viděla. A taky, že si nevymýšlela. 
Po minutě rozhodování, jestli to má vážně risknout, se odvážila udělat pár kroků dopředu a potom se rozběhla rovně, přímo doprostřed lesa.

Byla tam tma a skoro nic neviděla. Všude kolem ní zpívali ptáci a šumělo listí. Ale ptáci zpívali vystrašeně a zdálo se, že to listí před něčím utíká. Katce připadalo, že všechno je najednou jako v hororu.
Najednou Katku napadlo, že příliš riskuje a chtěla se vrátit, ale když se právě otočila k odchodu, uslyšela za sebou nějaké svištění a tak se rychle otočila. Chvíli tam stála úplně jako přimražená a až potom jí došlo, co právě vidí. Další UFO únos! Katka se přikrčila za keř a potají všechno sledovala. 
Snažila se dýchat potichu, aby si jí nikdo nevšiml a potichu pozorovala, co se děje.