MĚSTO ZÁHAD- Záhadná zmizení ✅

9. KAPITOLA: Sníh a sen

SNÍH?!
Vždyť ještě včera tady kvetly pampelišky!
Avšak když jen jednou Katka mrkla, všechen sníh, který tam ještě ani ne před patnácti minutami byl, zmizel. Prostě se vypařil, jako pára ve vzduchu.

Tak buď mám vidiny, straší tady, nebo je to zase nějaká záhada...

Nu, nikdo se nikdy nedozvěděl, co ten sníh, který do minuty zmizel, znamenal. A asi to tak už i navždy zůstane. Tato otázka zůstane navždy nezodpovězená. A možná to tak je i dobře, protože kdyby se dozvěděli, co to znamenalo, asi by se jim do konce života zdály noční můry...
Ale ani vám to říkat nebudu...

Ještě asi čtyřicet sekund poté, co sníh zmizel, tam Katka stála. Potom se ale ohlédla, zatřásla hlavou, jako by to ze sebe chtěla setřást a vydala se k jejich doupěti. Šla pomalu, ale jistě. Jenom se jí z toho překvapení ještě trochu třásly nohy.

Jak tak šla, čas od času se podívala na to místo, kde ještě nedávno byl sníh, ale už se nic nestalo. 
Tímto velmi pomalým tempem došla až k vchodu do doupěte. Nenápadně se rozhlédla a potom vklouzla do té díry a ocitla se v bílém doupěti. Proč bílém, ptáte se? Všude byl sníh. Katku to už ani moc nepřekvapilo. Pouze si hodně nahlas otráveně povzdechla. 
Zkoušela se otáčet, jestli ten sníh zmizne, ale on tam zůstával.
Taky zkoušela vyjít z doupěte ven a potom do něj zase zalézt, ale nic se nestalo. Sníh zůstával a jí začala být zima. 
V tom ji napadlo: Kde jsou Čiko a Aristotel?
Hned o dvě sekundy později ji zase napadlo: Co když je někdo unesl?!
A nakonec, o deset sekund později: Co když umrzli?!
Prozkoumala všechny kouty doupěte, všechny místnosti, ale Čika ani Aristotela nikde nenašla.
Až po pěti minutách, kdy už to vzdala, sedla si opřená zády o stěnu a začala brečet, uslyšela někde pod podlahou zvuky. Jedno bylo slabé mňoukaní a druhé slabounké, ale trochu hlasitější chrochtání. Ozývalo se to přímo dole vedle sedící Katky. 
Poklekla na všechny čtyři a tam položila hlavu na podlahu. 
Potichu zašeptala: "Halóó?"
Ozvalo se hlasitější zamňoukání a o hodně hlasitější zachrochtání. 
Začala rukou šmátrat po zemi, až našla páčku a otevřela tajný vchod do podzemí. 
Tam přímo před ní seděl Čiko, kožíšek ušpiněný a slepený. Hned za ním stál Aristotel, který vypadal úplně stejně, jako když se viděli naposledy.
Katka je vybídla, aby se vyškrábali nahoru, zpět do jejich doupěte, a když tak učinili, všichni tři si sedli do kruhu na podlahu (Katka jim řekla, že má něco důležitého na srdci) a ztichli. 
Několik sekund bylo ticho jako v hrobě, ale potom se Katka nadechla a začala jim vše vyprávět. 
Vyprávěla dopodrobna, snažila se nevynechat ani jednu zajímavost, ani jeden děj, ani jeden detail. 
Když skončila, nikdo z nich nevěděl, co na to říct, nebo co to znamenalo.
Několik minut ticha se všichni jen po sobě dívali, nic neříkali.
Potom to už velmi trapné ticho přerušil Aristotel s tím, že se mu zdál sen a začal vyprávět:

"Jako první jsem si myslel, že jsem nějak zemřel.. Viděl jsem sebe, jak spím v posteli s otevřenýma očima, mrtvě se dívám do stropu a skoro se zdálo, že jsem nedýchal.. Ale potom jsem se náhle velmi rychle a svižně na matraci posadil a začal odříkávat něco ve smyslu o tom, že za vše může jen jedna bílá čarodějnice a její 'tým'. Nebudu Vám lhát, ale to, co jsem se slyšel říkat, mě celkem dost děsilo...Znělo to jako v nějakém hororu, ale zároveň mi to něco...připomnělo. Jakoby se mi už někdy něco podobného stalo, nebo zdálo." Aristotel se na chvíli odmlčel, jakoby přemýšlel, jak pokračovat, ale potom se opět nadechl a pokračoval: "Když už jsem se začínal celkem dost bát a taky jsem se domníval, že to není sen, ale noční můra, nebo krutá realita, uslyšel jsem hlasitě vrčení. Znělo to, jakoby ani ne metr přede mnou stál krvežíznivý vlk, prahnoucí po žrádle. O několik milisekund později vrčení ustalo a mě se má barva očí změnila na temně červenou, ta poté  na fialovou, fialová přešla do tmavě modré, ta do tmavě zelené, nakonec žlutá, po té následovala bílá a nakonec zlatavá - normální odstín mých očí. Vůbec nevím, co to všechno mělo znamenat, ale pořád mne to děsí. Mám pocit, že se to stane, nebo už stalo..."

Po Aristotelově vyprávění nastala opět trapná chvíle ticha. Nakonec ticho bylo asi dvě minuty a tak se všichni zvedli a automaticky se vydali do jejich kuchyně. Tam si sedli a rozdali si pizzu, kterou měli už dříve nachystanou. 
Jedli potichu, to se ještě nikdy nestalo. Vždy, když jedli pizzu, nebo i jiné jídlo, všichni kecali a nedočkali se chvíle ticha. Ale teď to bylo naopak. Všichni mlčeli a po celou dobu se nedočkali chvíle, kdy se o něčem bavili.
Nakonec opět to ticho přerušil Aristotel zcela normální otázkou: "Jak jste se dneska vůbec měli?"

"Dobře." vyhrkla nejspíš příliš rychle Katka, protože Čiko se rychlé reakce lekl a spadl ze stolu. Naštěstí na všechny čtyři, takže se mu nic nestalo. 
Katka se mu už klidnějším hlasem omluvila a Čiko zakýval hlavou na náznak odpuštění a taky, že se mu také vede dobře. 
Po tomto krátkém hovoru ale zavládlo opět ticho, ve kterém byste slyšeli i slámu spadnou na zem. 
Po několika minutách se Katka omluvila a řekla, že už musí jít domů. 
Vstala od stolu, v jejich malé "předsíni" si nazula boty a oblékla si mikinu a vyrazila. Cestou si vzpomněla, že by už konečně někomu měla říct o té dodávce a o tom, že spolu s Klárou viděly, jak UFO uneslo jednu ženu. Už předem si byla jistá, že jim tuto pravdivou povídku nikdo neuvěří a už předem se smířila s tím, že ji všichni na policejní stanici budou považovat za blázna. 

Když dorazila domů, pozdravila a zavřela se ve svém pokoji. Aby to rodině nebylo moc nápadné, vymluvila se, že je unavená a chce si odpočinout. Naštěstí jí to uvěřili.
Ve svém pokoji si sedla na židli za stůl a zapnula mobil. Opět otevřela aplikaci Messenger a napsala Kláře:

KATKA: Ahoj Klári, píšu jenom tak narychlo. Teď jsem se vrátila domů z našeho doupěte. Bez tebe tam bylo ticho jako v hrobě a byla tam celkem i nuda. Dali jsme si pizzu - promiň, že jsme na tebe nepočkali, ale nevěděli jsme co dělat - a hned jak jsem dojedla, šla jsem domů. Teď jsem teda doma a píšu ti. Píšu ti hlavně proto, že jsem si vzpomněla, že bych mohla za chvilku zajít na tu policejní stanici a řekla bych jim to s tím ufem a to s dodávkou. Na dodávku ale potřebuji tu poznávací značku, co sis napsala. Pošleš mi ji? A taky bych s největší pravděpodobností potřebovala tvou zprávu, kde bys popravdě popsala, co jsi viděla a taky, že jsi tam byla se mnou. Protože jinak by mi to policie zrovna nemusela uvěřit. I když...pochybuji, že mi to uvěří i přesto, že jsi to taky viděla...Takovéto povídky se zrovna jenom tak neslýchají a navíc si většina lidí myslí, že UFO neexistuje. Já sama tomu doteď nedokážu uvěřit!

Když odeslala zprávu, opřela se o židli a protáhla se. 

Určitě neodepíše hned, ale možná až zítra. Nebo možná minimálně za hodinu. Pomyslela si a zívla.

Potom z jednoho šuplíku vytáhla sešit a začala si psát, co by dneska mohla dělat.

                                         SEZNAM VĚCÍ, CO DĚLAT, KDYŽ SE BUDU NUDIT:
1. Číst si (buď knížky, nebo si číst na Wattpadu)
2. Hrát nějaké hry
3. Dívat se na YouTube
4. Psát si s kámoškami na Messengeru, nebo na jiných aplikacích (Discord, WhatsApp, Telegram, Viber, Signal, Hangouts, nebo Telidoo)

Všechny tyto aplikace už jednou měla, ale většinou si je odinstalovala. V mobilu jí zůstal pouze Discord, WhatsApp, Signal a Hangouts. Ostatní se ji zdály špatné, nebo si tam neměla s kým psát. Většina jejich přátel měla pouze Messenger, nebo WhatsApp. Jen někteří z jejich přátel měli Hangouts, Signal, nebo oboje. 

5. Jít ven se projít
6. Jít ven se proběhnout
7. Jít ven s kámoškami/kámošemi
8. Podívat se na nějaký dobrý film/na nějaké dobré filmy (Už dlouho jsem přemýšlela, že se podívám na Mission Imposible...)
9. Kreslit si/vybarvovat si (například omalovánky, nebo si kreslit jen tak na čistý papír)
10. Učit se (když to potřebuji)
11. Udělat si pořádek v pokoji (kdybych tam někdy měla nepořádek, ale mezitím tam mám krásně čisto a krásný pořádek, takže mezitím to není nutné)

Když zrovna přemýšlela nad dvanáctkou, na mobilu jí přišla zpráva od Katky. Rychle odemkla mobil a otevřela Messenger. Tam na ni vybafla jedna celkem dlouhá zpráva a druhá kratší zpráva od její kamarádky.

KLÁRA: Ahoj, promiň, že jsem napsala až teď. Celý den jsem skoro spala, nebo ležela a poslouchala písničky na mobilu. Písničky se mi přehrávaly automaticky, takže jsem se ani nedívala na mobil a nemusela jsem nic dělat. Nepřicházela mi upozornění z žádných aplikací, takže jsem si nevšimla tvé zprávy. Když jsem se podívala, jestli mi někdo nenapsal, nebo nevolal, viděla jsem tam 200+ nepřečtených zpráv z naší třídní skupiny na Messengeru, 97 zpráv z ještě jedné skupiny a potom ještě další skupiny a tím pádem i další nepřečtené zprávy. Celkem to bylo asi 500+ zpráv, co bych si měla přečíst. No a k tomu ještě zprávy od tebe. V  těch skupinách jsem si zprávy ani nečetla, spíš jsem hned šla na náš chat a začala psát tuto dlouhou zprávu. Píšu pomalu, protože jsem ještě celkem rozespalá, takže celkem píšu už asi šest minut. Normálně bych toto napsala za tři minuty, ale mé prsty jsou nějaké unavené a tak mi to chvilku trvá. Než se to k tobě dostane, bude to asi půlhodina 😅. No, každopádně zpět k tématu. Psala jsi mi, že bys chtěla tu značku, okay, pošlu, ale nikomu jinému ji neukazuj, jenom té policii. Značku pošlu v příští zprávě. Je mi líto, že tam beze mě bylo takové ticho a nuda. Už se těším, jak se uzdravím a budeme pokračovat v pátrání. Tady doma je taky nuda, jen celý den ležím, sedím, nebo spím, či jím, nic jiného. Připadám si jako domácí mazlíček věčně zavřený v kleci. Akorát já jsem zavřená ve svém pokoji a když už z pokoje vylezu, tak to se jdu jen napít, najíst, nebo vykonat potřebu a hygienu. Však mě znáš s tou hygienou... i když jsem nemocná, po každém jídle, nebo sladkém nápoji si čistím zuby a vždy večer se sprchuji. Navíc mám horečky a ty se musí vyležet a v posteli se potím, tak nechci smrdět jako dva týdny staré odpadky. Přeji hodně štěstí s tím vysvětlováním to té policii. Doufám, že nám budou věřit, i když to je jen nepatrná šance, že nám takovou historku uvěří... Zní to, jakoby si to vymyslel nějaký čtyřletý kluk, a přitom to je pravda.
Touto větou jsem taky chtěla dokázat, že jsem taktéž viděla to UFO, jak 'vcuclo' tu ženu a ona zmizela. Potom už jsme ji neviděly...
No, každopádně, nevím, co už ti napsat, takže to bude asi už vše. Začínají mě z psaní bolet prsty, tak mezitím ahoj 🌺.

O několik sekund později Klára odeslala tu zprávu, ve které byla napsána ta poznávací značka dodávky.
Po přečtení Klářiných zpráv Katka ještě napsala jednu, ve které si s Klárkou spíš povídala, a potom se s ní rozloučila a vydala se směrem k policejní stanici.
Šla rychle, jakoby jí hnalo stádo divokých bizonů a když dorazila před stanici, zastavila se, nadechla se a vešla dovnitř.
Vychovaně pozdravila policistku na recepci a vysvětlila jí, proč je tady.

O pět minut později už seděla naproti Petrovi, se kterým se holky setkaly minule a začala mu vše vysvětlovat.