MĚSTO ZÁHAD- Záhadná zmizení ✅

8. KAPITOLA: Překvapení na konci tunelu

Uplynuly už asi tři hodiny od té doby, kdy začali svou plavbu. Zdálo se jim, jakoby ten tunel (teď už všichni z trojky na sto procent věděli, že to je kanalizace) byl nekonečný.
Hodiny, minuty a dokonce i vteřiny ubíhaly strašně pomalu. Jakoby tady čas ubíhal jinak.
Hodněkrát někoho napadlo, že zavolají domů a ke všemu se přiznají, ale za prvé tady nebyl žádný signál, za druhé všichni spí, a za třetí stejně asi neexistuje nic, jak by je jejich zachránci vůbec nějak mohli zachránit. 
Tunel se zdál být z nějakého velmi tvrdého materiálu a navíc : Jak by se do tunelu vůbec jejich záchrana dostala?
To, že Klára vytáhla zrovna tu knihu byla určitě náhoda.
Taky je hodněkrát napadlo, jestli neměli zůstat v té knihovně, ale nakonec se všichni shodli na tom, že to tam vypadalo jako sto let staré a nejspíš by je taky nikdo nezachránil a nebyl by tam signál.
A tak se teda pořád plavili, až se doplavili téměř do samého konce. 
Přímo před nimi se nacházela metr široká pevnina, ale za ní už nic nebylo. Stála tam zeď. Nic jiného. Žádný východ, žádná díra.. prostě nic. Jen na té pevnině stála lampa, která ze sebe svítila světlo barvě podobné limetce, akorát ještě trochu světlejší. 

"To mi chcete jako říct," , rozpřáhla kolem sebe ruce Katka, "že ty hodiny a hodiny plavání vyšly nazmar?!"

Klára něco zamručela a zamračila se. Přemýšlela.

"Tak se vrátíme!" , nabídla Katce a sedla si na plachetnici.

Katka pouze zavrtěla hlavou a začala se ještě více mračit. Potom ji však napadlo: "Co kdyby tady byl nějaký další tajný vchod?"

Klára pokrčila rameny. Čiko si začal čistit kožíšek a radši všechno ignoroval.

Všichni tři si nakonec sedli na tu plachetnici a přemýšleli, co dál. Už také začínali mít hlad po těch třech hodinách, možná i víc. 
Nakonec Katka vstala, sesedla z plachetnice a dopadla do znečištěné vody, až asi čtyři kapky dopadly na Čikův předtím nově vyčištěný kožíšek. Čiko se zamračil, něco zamumlal a začal si ten kožíšek čistit znovu. 
Když byl hotov, lehl si na podlahu plachetnice, tam se schoulil do klubíčka a usnul. Už jen Katka a Klára byly vzhůru. 
Klára zkusila nahlas zavolat (myslím si, že to bylo slyšet až na začátek - tam kde začali svou plavbu - protože to vzbudilo i Čika) až se na vodě zavlnily malé vlnky, a když se nic nedělo, zavolala znovu. To už se k nim ale neblížily malé vlnky, ale jedna obrovská vlna velká asi jako polovina tunelu (15 metrů). 
Katka a Klára začaly pobíhat po palubě, ale nic se nedalo dělat. Možná tak proplavat skrz tu vlnu.
A to taky udělal Čiko. Skočil z paluby do znečištěné vody, která teď byla ještě špinavější a začal se pomalu plavit k té vlně. 

"CO TO DĚLÁÁŠ?!" zakřičela Katka se slzami v očích.
"VRAŤ SEE!!" dodala ještě Klára a sedla si na okraj paluby. Potom jí to však došlo a skočila také do té vody. 
Přitom Katce rychle všechno ve zkratce vysvětlila: "Musíme jít té vlně vstříc! Musíme ji přeplavat, jinak s námi mrští silou do té zdi", ukázala za sebe na konec tunelu, " a bude po nás! Pojď!!"

Katce to nejspíš už konečně došlo a tak se chytla Klářiny ruky a dohnaly Čika. Čiko samozřejmě pořád neuměl moc plavat a tak ho Katka vzala do náručí a políbila ho na jeho malou chlupatou hlavičku.

Čím více se k vlně blížily, tím víc ta vlna byla větší.

Když vlna zaplňovala už tři čtvrtě tunelu, náhle se zastavila přímo před trojicí detektivů a z té vlny se vynořila ta stvůra, co první unesla Čika.

"Hrmm pghrrm" zamručela a vzala všechny tři do svých rukou. Konkrétně Katku s Čikem vzala do pravé, Kláru do levé ruky a potopila se s nimi pod hladinu. 
První nikdo z nich nedokázal dýchat, ale potom, když už si mysleli, že se udusí, se jim náhle před očima otevřela místnost bez vody. Rychle tam vtrhli a všichni se posadili do křesel, která tam byla. Zvláštní bylo, že nikdo z trojice nebyl mokrý.
Jak tam tak seděli na křeslech, ta stvůra ke každému z nich přišla a čuchla si k němu. 
Nikdo z trojice se mezitím ani nepohnul, ale při tom, jak je ta věc očuchávala se vrtěli na všechny strany. Zvlášť proto, že jí smrdělo z pusy, ale někdy i proto, že je to lechtalo.

Nějakou chvíli nikdo nic neříkal, ale potom to ticho přerušila ta stvůra:

"Takže... hlavně neutíkejte, protože já nejsem ten zlý. Abych Vám to všem řekl ve zkratce jasně a stručně: Jak jste si mysleli, že já jsem čaroděj, není to pravda. Ale jsem očarovaný v tuto stvůru a už asi nikdy nebudu jiný." povzdechl si. "Nepamatuji si, jak se to stalo, ani proč se to stalo, ale vím, že už se nezměním a zůstanu takový navěky, až dokud nepřijde má chvilka. Každopádně, hledám Vás tady už několik hodin. Kdyby jste zůstali v mé knihovně, vše bych Vám vysvětlil rychleji a hned na místě, vše by bylo lepší, vše by bylo rychleji vyřešeno. Ale Vy jste se mne báli a utíkali jste ode mne. Nakonec jsem vás našel, osud nás spojil dohromady. Nu, co hlavně chci říct, je to, že stojím při Vaší straně a chtěl bych Vám pomoci najít Vaši zmizelou přítelkyni. Vím, kdo v tom má prsty, taky vím, kde se Vaše kamarádka zrovna teď nachází a taky, co zrovna teď dělá. Ale to Vám řeknu při cestě, teď se pojďme dostat nahoru."

Nikdo z nich nic neřekl, ba ani nepoděkoval a potichu se vydali za stvůrou.
Vedla je zpátky ke zdi a potom šli podél ní, až se zastavili u jejího pravého konce a tam...bylo tlačítko. Malé, černé tlačítko. Byli by si ho nikdy nevšimli, úplně splývalo s okolím. 
Stvůra k tlačítku vztáhla ruku a zmáčkla ho. Chvíli se zdálo, že se nic neděje, ale potom se všechno začalo otřásat, skoro jako zemětřesení. Nakonec se ta zeď otevřela do nové místnosti a teď už čtveřice se vydala dovnitř. Jakmile přešli za zeď, ta se znovu zvedla a zatarasila jim cestu zpět k znečištěné vodě. Teď se nacházeli v místnosti velice podobné školní třídě. Všude byly lavice, židličky, v předu katedrála učitele a velká, zaprášená tabule. 

"Kde to jsme?" tázala se Katka a povytáhla na stvůru jedno obočí.

"A jak Vám vlastně máme říkat?" zeptala se Klára a sedla si za katedru.

Stvůra chvíli mlčela, jakoby si vymýšlela nějakou výmluvu, ale potom se nadechla a pravila: 
"Jednoduše mi můžete tykat. Jmenuji se Aristotel. A teď se právě nacházíme ve dvě stě let staré třídě. Proč tady jsme? Hned za touto tabulí" vzal křídu a poklepal jí na zaprášenou tabuli. "se nachází portál a ten nás přenese do vašeho doupěte. Ovšem portál z doupěte sem neexistuje. Je to jasné?"

Všichni zavrtěli hlavou a tak jim to Aristotel vysvětlil znovu, tentokrát trochu více dopodrobna.
To už všichni pochopili a tak odklopili tabuli a vážně se za ní nacházel portál. Měl bílé okraje a byl "vyplněn" černou tekutinou. Vypadalo to podobně jako voda, ale také jako želé. Výplň portálu se leskla a vlnila a když do portálu vešli, okamžitě se ocitli v jejich doupěti. 
Protože už bylo možná pět hodin ráno, okamžitě vylezli na čerstvý vzduch a rozešli se. Aristotel a Čiko zůstali v doupěti.

Druhý den ráno byly Katka s Klárou unavené jako ještě nikdy v jejich životě. Proto zůstaly doma, jejich rodiče si mysleli, že chytly nějakou nemoc. Celé dopoledne prospaly, vzbudily se až kolem dvou hodin odpoledne. To se Katka zeptala své maminky, jestli by mohla jít ven, ale ta jí na to odvětila: "Zlatíčko, vždyť jsi nemocná. Běž si lehnout do své postýlky a snaž se znovu usnout, ano?"
Katka teda odběhla, ale cestou si do ruky tajně vzala mobil, a když dorazila do svého pokoje, zavřela za sebou dveře, sedla si na postel a na mobilu zapnula Messenger. Vyhledala si své zprávy s Klárkou a odeslala novou:

KATKA: Hele ahoj, taky si tví rodiče myslí, že jsi nemocná?
KLÁRA: No, hele, problém je v tom, že já vážně asi nemocná jsem..
KATKA: Cooožeeee??!
KLÁRA: Ano...mám horečky a kašel.. a dneska jsem celé dopoledne spala, bez přestávky.
KATKA: No, já taky. Ale já nemám horečky, ani kašel.
KLÁRA: Ani nevíš, jak moc ti to závidím!
KLÁRA: Kéž bych i já byla zdravá, kdo ví, jak dlouho budu trčet doma..
KATKA: No to jo, budeme si psát? Strašně se nudím..
KLÁRA: Promiň, ale když se dlouho dívám na mobil, bolí mě oči. Navíc musím odpočívat.
KATKA: Aha, tak dobře. Tak ahoj 
KLÁRA: Ahoj

Katka si lehla na postel a zavřela oči. Tohle bude ještě dlouhý den...
Celý den ležela v posteli na břiše a četla si z e-knihy. Dokonce si z nudy začala psát deník.
A abyste nebyli moc zvědaví, dám vám tady přečíst trochu z toho, co si stihla zapsat:

Ach jo, jsem unavená a strašně se nudím. 

Četla jsem si z e-knihy, ale to se mi už teď  nechce a tak jen ležím na posteli a píšu si do svého nově vytvořeného deníčku. Rodiče si myslí, že jsem nemocná. Ale já nejsem nemocná! Jen máme s Katkou takové tajemství... Natálka zmizela a my si myslíme, že.. vlastně NE! My VÍME, že ji někdo unesl. Poslední dobou z našeho města mizejí lidé. A my si myslíme, že je někdo unáší. Dokonce jsme viděly UFO! Co když právě to UFO unáší ty lidi??! No, však my na to přijdeme!
No, včera jsme byly dlouho v noci venku a narazili jsme na "stvůru", která je v realitě nějaký zakletý člověk. Jmenuje se Arisotel. No, ale proč jsem tak unavená a proč si mí rodiče myslí, že jsem nemocná? To je vážně úplně jednoduché. Protože jsem šla spát někde asi v pět hodin ráno. Několik hodin jsme bloudili v kanalizaci, až se potom přihnala obrovská vlna, asi jeden metr před námi se zastavila a z ní vykoukl Aristotel. A takhle jsme se seznámili. Jak jsme se dostali nahoru? To je taky jednoduché. Dole, u té velké stěny bylo tlačítko (nebýt Aristotela bychom ho přehlédli) a když se na to tlačítko zmáčklo, ta stěna se otevřela a za ní byl portál, který nás dovedl až do našeho doupěte. No, potom už jsme se rozešli a hned jsme usnuli. Potom jsem si psala s Klárkou a ta je asi nemocná. Má horečky, kašel a je taky mega unavená jako já. A taky se mega nudí. Škoda že si s ní nemůžu psát.. ale ona když se dlouho dívá do mobilu, nebo na jinou techniku, co celkem září, bolí ji oči. No já tady mám mobil, tak jdu asi hrát nějaké hry. Tajně..

Katka ty hry hrála dohromady asi tři hodiny, než potom přišla její maminka, ta si toho všimla a vzala jí mobil. 

Pomyslela si: "Dobře, tak teď bude následovat další strašně obrovská nuda.."

Potom jí ale napadlo, že by své mamince možná mohla říct, že jí včera nešlo usnout a usnula až ve tři hodiny, z toho se ale asi každých třicet minut probouzela z nočních můr. Byla to sice celkem blbost, lež a výmysl, ale co jiného jí říct? Než si rodiče usmyslí, že je zdravá, nejspíš tady zemře nudou. 
A tak sesedla z postele, otevřela dveře od pokoje do chodby a šla. Zastavila se před dveřmi do obývajícího pokoje, velmi hlasitě a hluboce se nadechla a vešla dovnitř. Všichni z její rodiny seděli na pohovce, v rukou popcorn a dívali se na nějaký film. Katku to sice naštvalo, ale neměla čas to teď řešit. Došla až k mamince, tam ji chytla za ruku a doslova ji táhla do svého pokoje. Při tom šeptala: "Mami, potřebuji ti něco vysvětlit.." 

Když se za nimi zavřely dveře, Katka si sedla na postel a opatrně začala: "No, mě se včera nedařilo moc usnout. Usnula jsem asi ve tři hodiny ráno, ale to jsem se potom ještě pořád budila kvůli nočních můr a-"
Přerušila ji její maminka: "Zlatíčko, to je mi líto.." a pohladila Katku po hlavě.
Katka pokračovala: "No a potom jsem se pořád probouzela kvůli nočních můr a teď jsem kvůli tomu unavená. Ale nejsem nemocná!"
Potom se o tomto tématu ještě několik minut bavily, až její maminka usoudila, že Katce bude věřit a pustí ji ven. 
Katka se o tohle hned podělila s Klárkou. 
Po několika minutách znovu konečně otevřela dveře paneláku a vkročila ven do křupavého sněhu...



Počkat.. SNĚHU?!