NOT HERO ANYMORE (shigadeku) [2]

(6) Můj syn...

SHIGARAKI'S POV

Seděli jsme v klidu dál, Izu vypadal hodně spokojeně a to mě dělalo šťastným, ale já mu chtěl udělat ještě větším radost.

,,Mm... Počkáš chvilku? Jenom někam zajdu a hned jsem zpátky." Pousmál jsem se a jemně ho pohladil po tváři.
,,Řekneš mi kam nebo je to překvapení?" Zamumlal a otevřel na mě to jeho krásné zelené očko.
,,Samozřejmě že překvapení." Uchechtl jsem se a začal pomalu vstávat aby mu nespadla hlava jak o mě byl opřený.

Zvednul jí a podíval se na mě. Věnoval jsem mu ještě pusu na čelo a drobný úsměv.
,,Hlavně nikam nechoď, jsem tu za chvilku." Dodal jsem ještě jednou.
,,Uhm." Přikývl trochu rozespale a já se vydal pryč.

Když jsem se naposledy ohlídl, viděl jsem ho hezky podřimovat na lavičce a pít čokoládu. Vypadá to že bude v pohodě.

DEKU'S POV

Když odešel dal jsem si nohy nahoru a položil si hlavu alespoň na ně. Na to že je to jen taková chvilka tak se mi stýskalo... Takhle v parku jsem si připadal osamělý ale stejně mě těšila ta myšlenka že pro mě zase něco chystá a tak jsem v klidu čekal.

,,Prosím pane, dobrý den, mohu vás na chvilku vyrušit?" Ozvalo se roztřeseně kousek ode mě, nebylo to mířené ke mě spíš jsem slyšel rozhovor někoho jiného... Bohužel... Jsem věděl koho... Ten hlas poznám vždycky...

Nasadil jsem si hned kapucu a díval se do prázdna před sebou. Ne, tohle ne, všechno jenom to ne... Co tu dělá? Proč zrovna teď?

,,Ano samozřejmě." Odpověděl jakýsi muž. Poslouchal jsem je dál a snažil se nebrečet.
,,Víte já... Můj syn byl prý vidět naposledy vidět někde poblíž... Neviděl jste ho náhodou? J-Jmenuje se Izuku M-Midoriya." Vykoktala ze sebe. Proč mami... Proč mě hledáš... Zrovna tady a teď.

Takhle ztracený jsem si nikdy nepřipadal. Objal jsem pevně kolena a začaly mi téct slzy. Tak rád bych teď vstal, otočil se a běžel za ní... Obejmout jí a říct že je vše v pořádku... Ale já nemůžu... Sakra co se to zase děje.

,,Neviděl omlouvám se. Stalo se mu něco?" Zeptal se ten pán.
,,N-Ne, určitě je v pořádku, jen se ztratil." Začala potichu brečet a to mě zlomilo ještě víc. Ona si to nechce přiznat že ano? Hrdinové jí museli říct co se stalo ale ona tomu nevěří.
,,Dobrá, promiňte, mám trochu naspěch, musím už jít. Snad syna najdete." Ozvalo se nakonec a pak už jen kroky.
,,Jistě, nashle." Slyšel jsem znovu ten její jemný roztřesený hlásek a pocit vinny mi opět nahnal slzy do očí.

Začal jsem potichu brečet a čekal kdy tahle noční můra skončí... Já jí zklamal... Všechny jsem zklamal...

Když jsem si myslel že už to snad nemůže být horší, stala se další hrozná věc. Přišla k lavičce na který jsem seděl. Divím se že ke mě vůbec přišla, celý v černém, sám, objímá svoje nohy a brečí...

,,Dobrý den, m-můžu si přisednout?" Zeptala se opatrně a já jenom přikývl. Je chytrá, určitě mě dřív nebo později pozná.
,,Děkuji." Špitla a posadila se vedle mě. Tak moc jsem se na ní chtěl podívat, obejmout jí, uklidnit jí, ale já prostě nemohl ani jedno a to mi drásalo srdce.

Slyšel jsem jak si utírá slzy a sám brečel. Jako kdybychom se neznali ale srdce byla rozhodnutá že jsme rodina...

,,Ty boty..." Najednou ztichla jak kdyby viděla smrt. Sakra, podle bot mě asi poznala co?
,,I-Izuku?!" Zaječela a strhla mi kapucu z hlavy. Podíval jsem se na ní uslzenýma očima a dal si ruku před pusu.
,,P-Promiň mi to mami, moc mě to-" chtěl jsem se začít omlouvat ale to už mi skočila kolem krku a silně mě objala. Já jí hned nazpět a jen jsem poslouchal její vzlyky do Tomurovo mikiny.
,,Izuku... Proč jsi to udělal?" Zašeptala.
,,Omlouvám se, víš já... Já mám někoho rád ale, je to záporák a-a..." Nevěděl jsem jak jí to vysvětlit.
,,Měl jsi mi to říct, víš že spolu všechno vyřešíme že? Pojď, vrátíme se domů ano? A ty mi vše v klidu řekneš." Pousmála se a pohladila mě po zádech tak uklidňujícím způsobem jak to umí jen ona.