NOT HERO ANYMORE (shigadeku) [2]

(5) Rozveselit...

DEKU'S POV

Probudil jsem se a bylo mi krásně teplo... Pořád jsem objímal jeho polštář ale mě zase úplně stejně objímal Tomura. Byl jsem spokojený. Buď na mě už není naštvaný a nebo jednoduše neměl kde spát ale nechci být pesimista takže to radši beru jako že mě má rád i tak.

Pousmál jsem se a přitiskl se k němu a zdroji toho příjemného tepla blíž. Včera už jsme spolu nemluvili. On nechtěl tak jsem ho nechal být abych ho nenaštval. Prostě jsem byl v pokoji a pořád dokola si v hlavě přehrával jakou jsem udělal chybu. Ostatně stejně jako teď.

Možná že dokonce byla chyba odejít od All Mighta... Ale to on mě zradil! Ne já jeho! Teda myslím... Ano, jsem zmatený, ze všeho a mám pocit jako by to nemělo řešení.

Tomuru nade vše miluju a nechci o něj nikdy přijít ale... Na druhé straně je All Might, Kacchan, Todoroki, celá třída... Ale hlavně mě trápí máma, nikdy jsem nechtěl aby byla kvůli mě smutná a ani si neumím představit jak moc jí tohle zasáhlo... A pak je tu taky další věc, nutkání že nemůžu nikoho zabít ani nikomu ublížit, protože jsem hrdina, přesně tohle pořád slyším ve své hlavě ačkoliv se ten pocit snažím vytěsnit, pořád mě to pronásleduje i když se snažím myslet na to že jsem záporák ale... Stejně to tam je... A já z toho nemůžu pryč...

,,Izu?" Ozvalo se najednou jemně. Ani jsem si nevšiml že už je vzhůru, otočil jsem na něj hlavu a pousmál se.
,,A-Ahoj." Řekl jsem přes myšlenky trochu roztřeseně.
,,Co se děje? Proč brečíš?" Kouknul na mě starostlivě a sednul si. Já brečím? Ani jsem si toho nevšiml. Sáhl jsem na svoje tváře po kterých opravdu stékaly pramínky slz.

,,Já..." Snažil jsem se něco říct ale nevěděl jsem moc co. Nechtěl jsem aby věděl na co myslím, protože pokud jde o tohle určitě by ze mě byl zklamaný.

SHIGARAKI'S POV

Přitáhl jsem si ho k sobě do objetí a jednou rukou ho hladil ve vlasech.
,,Pšš, to je v pořádku, co se stalo?" Zeptal jsem se znovu a netrpělivě čekal na odpověď. Nemám nejmenší tušení co se děje a to mi vadí, nechci aby se trápil.

Zabořil si hlavu do mýho trička a dál brečel.
,,Izu? Klidně mi to řekni. Měl jsi špatný sen?" Zkoušel jsem hádat. Byla to tak nějak pro mě první věc co mě napadla když se probudím a on vedle mě leží a brečí.

,,Ne, to ne, ale nic to není slibuju, jenom jsem si na něco vzpomněl." Ještě párkrát mi vzlykl do trička a začal se uklidňovat.

Já myslím že vím o co jde... Vzpomínal na přátelé a hrdiny... Na rodinu a tak... Sakraaa, jako jasně, nemůžu mu to asi úplně vyčítat ale já myslel že na ně zapomene a bude žít v klidu se mnou...

,,Dobře." Zašeptal jsem a dál ho hladil ve vlasech. Možná bych měl říct že vím o co jde ale já nechci, nechci se o tom bavit, nechci mu to připomínat, nechci prostě aby myslel na to že je hrdina, není a musí na to konečně zapomenout.

Po chvíli se odtáhl z mého objetí a rukou si ještě utřel zbytek slz. Podíval se na mě a pousmál se. Je to bolestivý úsměv, snaží se to skrýt ale já tu bolest stejně vidím. Možná bych ho mohl nějak rozveselit.

,,V pořádku?" Zeptal jsem se ještě opatrně a s drobným úsměvem ho podrbal ve vlasech.
,,Jo, myslím že jo." Přikývl.
,,Fajn... Co kdybychom se šli třeba projít? Jenom my dva, hezky v klidu, bez ničeho a nikoho." Usmál jsem se trochu víc a pohladil ho po tváři. Chtěl jsem zase toho svého veselého Izukiho, nikdy bych si nepřál aby byl takhle smutný a je pravda že tentokrát za to asi můžu já... Šel jsem na to moc rychle a vystavil ho tlaku na který prostě nebyl připravený.