217 drinků (Yzomandias x Nik Tendo)

4 - amalthea

Holka, jejíž jméno jsem už zapomněl, se mnou začala točit. Mohla za to změna písničky na svižné, energetické tempo. Viděl jsem rozmazaně a můj nejlepší přítel se mi tak na nějakou dobu zcela vytratil z očí. Přesto jsem nad ním nedokázal přestat přemýšlet - opravdu tady byl kvůli mně? Nechtělo se mi tomu věřit. Ne proto, jak zoufalý můj telefonát byl. Určitě měl lepší věci na práci a přesto pro mě přijel.
Naše další střetnutí mi ale úspěšně ubralo několik promile. Náhle jako kdybych vystřízlivěl. Věděl jsem, že je Dominik pohledný a nemá nejmenší problém si dohodit nějakou jednorázovku, ale že se mu to povede tak rychle, ještě když mě měl původně jen vyzvednout a odvézt domů? Slečna se po něm plazila a oba vypadali, že se brzy vzájemně spolknou. Vařila se ve mně krev. Začal jsem zakopávat o vlastní nohy. Kde je Verča?
„Promiň, já... musím za svou přítelkyní," řekl jsem své taneční partnerce a vymanil se z jejího sevření.
„To si děláš prdel? Teď mi říkáš, že máš přítelkyni?" Zakřičela, prudce do mě strčila a rychle odešla pryč.
No co mi zbývalo? Sám jsem se dokolíbal k nejbližšímu stolu a sedl si. Netrvalo to dlouho a já se ocitl v náruči svého bratra. Bylo to tak vždycky, rodina má přednost před holkama.
„Budeš blejt?" zeptal se mě. Obavy z něj vyhnaly veškerou zlost. Určitě už přemýšlel, jak mě dostane ven.
„Ses posral? Ne," zamumlal jsem na oplátku. Pro mě párty neskončila, chtěl jsem se opít do němoty a zapomenout tenhle nový pocit, který jsem dostával pokaždé, když byl v mé blízkosti. Nevěděl jsem, co si počít. Měl jsem ze všech těch negativních emocí těžkou hlavu, tak jsem si ji pomalu složil do dlaní a úplně na chvíli zapomněl, kdo mi dělá společnost.
„Můžeš na chvíli přestat depkařit a říct mi, jestli je tu někde Verča?"
Žádná odpověď. Povzdychl si.
„Zůstaň tady. Zařídim nám uber."

„Dominiku." Opilecky jsem se na něj usmíval. Objímal mě kolem ramen, cítil jsem dech na mém krku a jeho kolínskou. Bylo nám fajn, stáli jsme před dveřmi od hotelového pokoje pronásledováni klidem, který noc přinášela.
„Pojď dovnitř, nebo mi tě ještě někdo ukradne. Jsem moc opilej na to, tě tady někde hledat."
V doprovodu cinkání klíčů jsme vešli. Pokoj byl prostý, ale elegantní - malá kuchyňka spojená s obývacím pokojem, ložnice a koupelna. Styl byl velice jednoduchý, laděný do černé a bílé barvy.
Zase nás obestřelo ticho, smyslně kolem nás proplouvalo, zjišťujíc, co jsou jeho narušitelé zač.
A opravdu, co jsme byli zač? Dva opilí zoufalí kluci, z nichž se jeden ihned vydal do kuchyně, aby nám nalil víno, které jsem si odnesl z after party. Já jsem si zatím v malé předsíňce vyzul boty a koukl na sebe do zrcadla - vypadal jsem opravdu tragicky, hlavně ty kruhy pod očima. Co jsem to zas vyvedl?
Možná by se mohlo zdát, že po tom, co se stalo, bude panovat napětí. Opak byl pravdou, trávili jsme spolu tolik času, že nikomu z nás nepřišlo divné chvíli mlčet a hledět si svého. Byli jsme sami, já sotva stál na nohou, ale pít jsem přestat nehodlal. Alkohol mi pomáhal být v klidu, nic neřešit, vidět svět v těch hezkých barvách.
Nejhezčí barvy jsem však viděl právě teď, když jsem se posadil na gauč a Dominik se ke mně nakláněl se skleničkou vína. Divně se něčemu chechtal. Byl zhulenej? Zapálil jsem si taky jointa a sledoval, jak se kouř prolíná s rysy jeho tváře.
Hnědé oči spočívaly na mých a já se v nich topil. Popotahoval jsem si kouře a pohupoval se do rytmu písničky, která mi utkvěla v hlavě i po opuštění klubu.
Seděl naproti mně a stále nic neříkal. Vypadal nervózní. Normálně by mi nevadilo mlčet, ale chtěl jsem se ho na něco zeptat a snad i zapomenout posledních pár hodin.
„Myslel jsem, že nepřijedeš."
„To já taky." Všiml jsem si, že už si stihl sundat bundu a povolit pár knoflíků na košili.
„Proč jsi byl s tou holkou?"
„Proč jsi ty nebyl s Verčou?"
„Ptal jsem se první." Zamračil se a natáhl se pro joint. Dal jsem mu ho, ale až po tom, co jsem se přitáhl blíže k němu a vydechl mu kouř do obličeje. Zatvářil se překvapeně a rychle mi brko vymanil z ruky.
Opět jsme navázali oční kontakt a drželi ho celou dobu, dokud jsem se neodtáhl a on mi neodpověděl. „Byl jsi opilej, nevypadalo to, že se se mnou chceš bavit." Byl pořád naštvaný - čekal jsem to. Ale já byl taky naštvaný. Způsob, jakým si tu holku přitáhl a políbil... Ah. Lokl jsem si vína. A pak znovu a znovu.
„Verča se bavila s nějakým organizátorem. Nechtěl jsem je rušit. Vypadala spokojeně, byla to hezká přehlídka." Opět nastalo ticho. Už mě jeho upíravý pohled začínal frustrovat. Nikdy se takhle nechoval. Cítil jsem se tak průhledný a nebylo mi to příjemné. Viděl mi snad do duše, slyšel všechny ty hříšné myšlenky, které se mi honily hlavou? Nikdy bych nečekal, že tohle řeknu o nejlepším kamarádovi, který mě znal snad i lépe, než já sám. Nijak jsem to však neřešil. Na mém tričku přistála kapka vína.
„Jdu se převlíct," našel jsem si výmluvu pro svůj odchod. Vstal jsem a nevěnoval mu ani jeden pohled. Stejně byl moc ponořenej do svých myšlenek, proto se choval tak divně. V žilách nás obou koloval alkohol.
Zamířil jsem si to rovnou do koupelny a neobtěžoval se se zavíráním dveří. Sundal jsem ze sebe tričko a zůstal stát před zrcadlem pouze v džínách. Začal jsem si oplachovat obličej, párkrát si lokl vody a mokrými prsty si projel i vlasy. Kapky mi stíkaly po obličeji.
Věděl jsem, že touhle dobou už stojí za mnou a zírá. Viděl jsem ho v zrcadle. Jeho oči se zaleskly, když jsem se k němu otočil. Položil svou ruku na mou hruď. Jeho prsty byly studené, trochu jsem pod jeho dotekem nadskočil, ale neuhnul. Pořádně jsem si ho prohlížel, snad jako bych ho viděl poprvé v životě. Alespoň tímhle způsobem to poprvé bylo.
Skoro jsem až zapomněl, že na něm bylo všechno perfektní. Sestřih, do kterého byly tvarované jeho vlasy, ostře řezané rysy jeho tváře, plné rty. Krk koukající zpod bílého trička, který zdobila všechna ta inkoustová malování. Jeho dlouhé prsty žmoulající lem košile.
Zajímalo by mě, jestli taky cítil můj tlukot srdce, jestli ho slyšel bít tak hlasitě, jako já. Bilo jeho srdce stejným tempem? Cítil to teplo, ten spalující žár?
Oči mu těkaly na má ústa. Připadalo mi, že je sám na vážkách a rozhoduje se, co je správné a co ne. Možná pochybuje - o tomhle večeru, o tomhle hotelu, o nás.
I přesto se ke mně naklonil a spojil naše rty. Spolupracoval jsem. Namáčkl mě na studenou zeď, jeho prsty trasovaly moje břicho. A já hořel. Nemohl jsem si odpustit zajetí rukou do jeho vlasů. Byly tak hebké a lesklé, musel si je umýt před tím, než pro mě jel. Při nahrávání hudby byl kolikrát schopnej i celé dny nevylézt ze studia. Vlastně to bylo už nějakou dobu, co jsem ho viděl jinak než za tmy a jen na pár minut. Polibky nabíraly na vášnivosti. Ve vražedném tempu spolu naše jazyky tančili waltz. A já se nebránil, byl jsem ochotný položit svůj život jen za to, aby tenhle moment trval navěky. Byli jsme obětmi své vlastní touhy a vášně.
Zatlačil jsem ho do prsou a přetočil se nad něj. Já byl teď ten, kdo ho svými pažemi držel nalepeného ke zdi. Byli jsme tak blízko, mezi námi ani milimetr místa.
Byl pořád oblečený. Rozepl jsem jeho košili a odhodil jí, myslím, že ji ráno jeden z nás najde pohozenou v umyvadle nebo na koberci.
Líbal jsem jeho čelist, krk, následně ho kousl ze strany do ucha a přesunul se na jeho hruď. Měl přivřené oči a snažil se kontrolovat vzdechy.
Prsty jsem si zkoušel zapamatovat každej záhyb jeho kůže a přejížděl po jeho tetováních. Napadlo mě, že z takové blízkosti se do mě inkoustové malby snad i vtisknou - a já je budu nosit hrdě, stejně jako on ty moje. Už nás nic nerozdělí, budeme to jen my dva.
„Musím se osprchovat." Věnoval jsem mu poslední pusu a vystrčil ho dveřmi. Zakňučel, ale nedobýval se dovnitř.
Kompletně jsem se vyslékl a vstoupil do sprchy. Voda mi začala smáčet vlasy, obličej, nakonec pobíhala po celém těle a se zvukem dopadala na zem. Promnul jsem si obličej a přemýšlel, co se to s námi děje. Nedokázal jsem říct, co je skutečné a co ne. Kde jsem byl předtím? Co jsem dneska dělal? Své přítelkyni jsem nevěnoval ani pomyšlení.
Když jsem přišel do ložnice, bylo už zhasnuto. Nebyl jsem sám, někdo mě pozoroval. Jeho stín v mé posteli mě naplnil adrenalinem.
„Kdy se musíš vrátit k Verče?"
„Dnes ne, ráno taky ne."
Samozřejmě to byla lež. Moje přítelkyně se po mně už určitě sháněla, ale já jí to plánoval vysvětlit. Nějak. Vlastně mi na tom teď vůbec nezáleželo a jemu také ne.
Moje srdce tancovalo blahem při pomyšlení na to, co všechno jsem s ním chtěl dělat. A nebyl jsem jedinej. Jeho paže mě sevřely a pak dlouho nepustily.
Tu noc jsem poznal nebe i peklo, ďábla, který mě stahoval s sebou dolů a našeptával do mého ucha hříšné věci, a anděla, který mě svými křídly objímal a provázel do říše snů, když bylo po všem.

Jedno vím jistě. Tahle noc nás změnila. Odstartovala spoustu věcí, o kterých jsme nevěděli, že jich jsme schopni. Po této noci už nic nebylo jako dřív.

// Konečně se něco děje✌🏻