217 drinků (Yzomandias x Nik Tendo)

16 - enceladus

Dominik včera s Šimonem odletěl do Itálie. Bylo to spontánní, původně to vůbec neměl v plánu, a já přemýšlel, jestli to mělo něco společného s námi.
Neměl jsem ani čas se rozloučit, když jsem odpoledne přišel domu, on už měl tašku na chodbě a kontroloval rychle byt, jestli si sbalil všechno, co měl v plánu.
„Ty někam jedeš?" zeptal jsem se zaraženě, o ničem jsem nevěděl.
„No, víš, jak měl minulej měsíc Šimon letět do Neapole, ale přesunul to? Tak jsme se ráno bavili a on, že jestli nechci letět teda s nim. Tak řikam proč ne. Akorát je to trochu narychlo," řekl a do batohu hodil nabíječku. Stál jsem tam a nevěděl, co říct.
„Aha. No, to vidim," dostal jsem ze sebe konečně. „A to mě tady jako necháš samotnýho jo?" rejpnul jsem si.
„To zvládneš," houkl na mě přes rameno a rozešel se k sobě do pokoje, přestože se odtamtud právě vrátil. Sledoval jsem ho, jak odbíhá od jedný věci k druhý a začal se smát. Neznal jsem chaotičtějšího člověka.
„Nesměj se," upozornil mě a tentokrát už to opravdu vypadalo, že má všechno. Naposledy si kontroloval věci. „Ty pičo no, snad jsem na nic nezapomněl."
Já mezitím pátral ve své paměti, jestli zmiňoval, na jak dlouho odjíždí. Konečně se ke mně otočil a když si všiml mého zamyšleného výrazu, jakoby věděl, nad čím přemýšlím. „Je to jenom na čtyři dny. Za chvíli jsem doma." Jakmile to dořekl, cítil jsem, jak ze mě opadá napětí. Čtyři dny. To zvládnu.
„Dobře. Já-" přerušil mě vyzvánějící telefon. Dominik zalovil v kapse a přijmul hovor. „No? Jo, už jdu, vydrž," a s tím hovor ukončil.
„Pokračuj," pobídl mě, abych to dopověděl. „Jenom jsem chtěl říct, že je dobře, že si odpočineš... Já-" tentokrát jsem se odmlčel já sám, zhluboka se nadechl a pokračoval.
„-se jenom bojim, že při tom odpočinku budeš mít čas si určitý věci pořádně nechat projít hlavou a bojim se, k jakýmu závěru dojdeš, že se vrátíš a všechno bude jinak," dořekl jsem těkajíc pohledem mezi dveřmi a podlahou. Přistoupil ke mně blíž a zadíval se mi do očí. Byl lehce zamračenej, jako by ho štvalo, že mě trápí zrovna tohle.
„Kdybych chtěl, aby věci mezi náma byly jinak, tak už bych ti to dávno řekl. To přece musíš vědět. A teď už opravdu musim jít."
Otočil se, hodil si batoh přes rameno a zvedl černou cestovní tašku, ale před tím si mě ještě přitáhl do náruče a já cítil, jak se moje tělo uvolňuje.
„Ničeho se neboj." Opřel si čelo o to moje a chvíli jsme jen tak stáli. Odtáhl jsem se první a sledoval, jak za sebou zabouchl dveře od bytu.

Zatímco byl Dominik pryč, já, abych nad tím nemusel moc přemýšlet, jsem se snažil co nejvíce zaměstnat a zavřel se s Deckym do studia. Když jsem nebyl ve studiu nebo doma, tak jsem byl pro změnu v kanceláři. Tam bylo práce vždycky dost, takže opravdu nehrozilo, abych se nudil.
Teď jsem ležel na gauči a koukal s Tokáčem na seriál. U toho si psal s Dominikem, co dělá a jestli chce, abych pro něj zítra zajel na letiště.
Sotva jsem telefon odložil, začal vyzvánět. Ne, moment, to nebyl můj telefon.
„Jakub, to je divný, co teďka chce." Tomáš to zvedl a na otázku Jakuba, jestli jsem i já někde poblíž, tak ať to dá na reproduktor, jsem odpověděl: „Děje se něco?"
„Vypadá to, že se někdo vloupal do kanclu, teď tam jedu. Přijeďte co nejdřív, už jsem volal Rejovi, je taky na cestě."
„Cože, si děláš prdel ne?" vyhrkl jsem a vykulil oči. „Neřvi po mně a přijeď," odvětil JS jako poslední a ukončil hovor.
Do pár minut jsem parkoval před kanceláří a hned, jak jsem vypl motor, mířil ke dveřím budovy, Tomáš hned za mnou. Na první pohled nevypadalo, že by bylo něco pryč. Technika spolu s merchem a CDs tu byla. Rozešel jsem se ke studiu, ale zdálo se, že tam se vůbec nedostali.
„Všechno tady je," řekl jsem nechápavě. Čekal jsem, že bude všechno pryč. „Neni," ozval se vztekle JS. „Chybí faktury za minulej rok." Nechápavě jsem se na něj podíval a sednul si na židli.
„Proč by to ale někdo dělal... Podívej se kolem, mohli vzít cokoliv a šli úmyslně po tomhle? Navíc, jak věděli, kde ty faktury jsou?" řekl jsem a najednou mi to secvaklo. Tohle nebyla náhoda. Ten člověk věděl, po čem jít a kde to hledat, dokázal chytře obejít kamery a zabezpečovací systém... Viděl jsem rudě a JS na tom byl podobně. Oba jsme mysleli na to samé.
„Byl to někdo od nás." Nakonec jsem to byl já, kdo vyslovil zdrcující pravdu.
Zbytek noci jsme strávili v kanceláři a vymýšleli, jak dotyčného odhalit. Ať to byl kdokoliv, tak i přesto, že se mu povedlo vypnout na chvíli kamery a bezpečnostní systém, zapomněl, že systém po znovuzapnutí posílá upozornění přes aplikaci. Domluvili jsme se, že to zůstane jen mezi námi a budeme dělat, že jsme si toho ještě nevšimli. A mezitím, než vymyslíme co dál, podle chování lidí třeba přijdeme na to, kdo to udělal. Protože jedno bylo jasný, žádná policie se volat nebude. Tohle si vyřešíme sami.
Celou noc jsem nad tím přemýšlel, představa, že to udělal někdo od nás... Zase se mi jenom potvrdilo, že člověk může věřit jenom sám sobě. Víc mě ale znepokojovalo, jaký úmysly ta krysa má. Sáhl jsem po telefonu a otevřel zprávy s Dominikem.
„nekdo byl v kancelari a vzal lonsky faktury. je to nekdo od nas. zavolej mi hned, jak budes moct," vyťukal jsem a dal ,odeslat'.

// Zbývá jedna kapitola do konce!❤️ Ale nebojte, můžete se těšit na nějaké bonusové kapitoly, které navážou na ty předchozí, ale nechtěla jsem je zařazovat do původního příběhu.