Time {Number Five} ✔️

16

Ležela tam bez hnutí. Nic nepomohlo. Diego jí sáhnul aby nahmatal tep ale nic. Měl slzy v očích, Marry i já. "Diego, musíme je najít bez ní" dala jsem mu ruku na rameno. Najednou se začala strašně třepat.

Emily
Otevřela jsem oči. Spadla jsem z modrého portálu na zem v nějaké uličce. Zvedla jsem se a šla to kolem okouknout. Podívala jsem se na skleněné okna za kterými byli dvě televize a tam čtyři jména. Viděla jsem svůj odraz. Nebyla jsem to já ale pětka.
"Je tady" rychle jsem vstala a rozeběhla se k dveřím. Zastavili mě záchranáři.
"Já jsem v pohodě jen se mi udělalo špatně" snažila jsem se jim nějak vyvlíknout.
"Pojedeš s námi, ano?" Snažil se mě uklidnit. Teleportovala jsem se.
"Sakra teď jsem u školy?" Koukali na mne lidi.
"Co to sakra bylo?!" Křičeli po mě. Všude jen hlasy. Nemohla jsem se na nic soustředit, motala se mi hlava a všechno jsem viděla rozmazaně.
"Nechte mě" křičela jsem a držela se za hlavu. Sáhl na mne Diego.
"Emily nikdo tu neni" podívala jsem se na něj zmateně.
"Kde je pětka?!" Vzala jsem ho pod krkem na košili. Otočila jsem se a stál tam. Ruce v kapsách a ten vražedný pohled. Roztálo to ze mě. Neměla jsem sílu se teleportovat. Pomalu jsem pouštěla Diegovu košili ale chytl mě a já se na něj rychle obrátila.
"Emily nikdo tam neni" otočila jsem se zpátky. Nikdo nikde. Začaly mi slzet oči.
"Diego jsem blázen?" Pustila jsem ho. Někdo mě podebral a přivázal k lehátku.
"Né! Co to děláte?! Puste mě!" Snažila jsem se teleportovat ale nešlo to.
"Kurvaaa! Vy zmrdi!!" Křičela jsem po nich. Přiložili mi k puse masku. Usla jsem.

Diego
Dohajzlu vzali jí a teď jí odvezou do cvokárny. Nemohl jsem tomu nijak zabránit, odstrčili me.
"Do hajzlu!" Křikl jsem. Snažil jsem se po tom autě hodit nože ale byli moc rychlí.
"Musíme za ní Vanyo!!" Křikl jsem po ní.
"Ale nevíme kde je" řekla.
"Půjdeme za Marry ta bude snad vědět" šel jsem s Vanyou cestou za nima.
"Diegoo!" Někdo začal křičet moje jméno. Otočil jsem se a stál tam pětka. Přiběhl k nám.
"Kde jsou ostatní?!" Křikl po mě.
"Teď Emily odvezli do cvokárny" ukázal jsem směrem kam jeli.
"Fajn.. musíme najít jí i ostatní" dal si ruce do kapes a začal přemýšlet.
"Jak jste tu dlouho?" Podíval se na Vanyu.
"Já rok, a Diego dva" pětka se jen udiveně podíval.
"Omlouvám se.. ty kufříky. Jsou určený jen maximálně pro tři lidi.. možná to bylo tím. Ale koukám že jsme teda čtyři, takže chybí Klaus, Allison a Luther" podíval se do země.
"Teď by jsme měli najít hlavně Emily. Víš, omdlela. Pak se začala třepat a říkala něco s tebou, že už jsi tady a vyběhla ven. Šly jsme za jí, chytl jsem jí a ona tě viděla ale nikde nikdo nebyl. Pak jí vzali ty ze sanitky a jeli s ní" projel jsem ho pohledem. Nic neřekl.
"A ještě jsme tebe, a ostatní dali do novin.." řekl jsme lehce nervózním hlasem.
"Fajn.. kde je tady cvokárna?" Nadechl se.
"Nevim, ale vim kdo by to vědět mohl" pokrčil jsem rameny.
"Fajn tak jdeme" dal si zpátky ruce do kapes. Zavedli jsme ho k Marry.
"Ahoj, ty jsi pětka? Kterej tady Emily nechal a brečela kvůli němu? Jsi hrdina" odsekla Marry. Pětka se podíval docela nešťastně do země.
"Neni to moje chyba!" Vyjel po ní. Zastavil jsem ho a uklidnil.
"Pětko jsou pro nás jediná naděje" snažil jsem se s ním navázat oční kontakt, ale nedával mi pozornost.
"Zeptat se můžu na ulici každého" odsekl a ruce dal z jeho ramenou.
"Jestli to neni tvoje chyba tak čí?" Provokativně se na něj podívala.
"Marry ničí chyba to neni" řekla Vanya.
"Kde je cvokárna? Půjdu pro ni" dal si ruce do kapes. Marry mu řekla adresu.
"Pětko půjdeme taky" oznámila Vanya, ale pětka byl už pryč.

Pětka
Stál jsem před budovou. Přemýšlel jak se tam dostanu a kde je. Vešel jsem dovnitř a zeptal se recepční.
"Dobrý den, víte měla by tu ležet moje sestra. Rád bych jí viděl, i přes to že to není blázen" zdůraznil jsem.
"Jméno pacientky?" Dívala se do sešitu a ani si mě pomalu nevšimla.
"Emily.. Emily Jacksonová" koukla se do nějakýho šuplíku.
"Druhé patro, čtrnáctý pokoj, ale pacientka je ve speciální péči protože má nejmenovatelnou nemoc. Nelze ji navštěvovat. Musíme jí nasadit speciální prášky" sjela mě pohledem. Ohlídl jsem se a nikde nikdo.
"Podívej se ty stará krávo! Emily není žádný magor, nebo nemocný člověk. Je to obyčejná, ale úžasná holka. Takže okamžitě jí pustíte nebo ti rozleptám mozek!" Bouchnul jsem o její stůl.
"Mohu zavolat ochranku chlapče, a zavřou tě tu taky" usmála se.
"Fajn" teleportoval jsem se za ní a vzal obrovský svazek klíču. Otočil jsem se na ní a usmál se.
"Pa" teleportoval jsem se do druhého patra a začal hledat. Cestou jsem hledal klíče s číslem čtrnáct.
"Hej!" Někdo zařval ze zadu. Byl tam chlápek který měl zbraň a stál společně s tím druhým u jednoho pokoje.
"Co tady sakra děláš kluku?" Namířil na mě zbraní. Protočil jsem očima a zasmál se.
"Copak tady neumíte nic jiného, než střílet lidi?" Sjel jsem ho pohledem.
"Nedokázali by jste ani říct jakýkoli slůvko a jste mrtví" svým výhružným pohledem jsem se podíval na zbraň.
"Řekněte mi kde je pokoj čtrnáct a budete živí, ale pokud ne? Oba budete mít kulku prohnanou hlavou" usmál jsem se.
"Jsi jenom kluk" namířil na mne i ten druhý. Dal jsem ruce nad sebe a podíval se dolů. Teleportoval jsem se za ně a jednomu jsem vzal zbraň. Praštil jsem ho po hlavě a spadl na zem.
"Jsi jako ona!" Křikl po mě.
"Jsem lepší než ona, nenechám se chytit" střelil jsem ho do ramena. Vzal jsem svazek klíčů. Nikde nebyl klíč čtrnáct. Prokoukl jsem ty debily a jeden z nich ho měl. Otevřel jsem.
"Ta holka.. není taková jak se zdá" řekl ten kterého jsem střelil do ramene. Otočil jsem se na ní.
"Já jí znám" dodělal jsem ho. Odemkl jsem. Ležela na matraci v rohu s přístrojem u pusy. Přiběhl jsem k ní.
"Co tu chceš" odsekl jsem.
"Um.. ahoj pětko. Nech moje dítě v klidu ležet" zapálila si cigaretu.
"Dítě?! Ty budeš říkat že Emily je tvé dítě?! Jsi ubohá" vysmál jsem se jí.
"Víš pětko, je to takový hodně blbý. Jejich rodiče, dětí jako jsou Emily. Byli to hodní lidé co rodili krásné děti. Ale musela jsem si přeci takhle někoho koupit. Emily už tím že měla schopnosti, byla jasná. Děti, a lidi jako jsi ty, a ona. Jsou jiní, a důležití. Proto jsem přišla. Co takhle místo toho zabíjení, by jsi mi na pár let zase sloužil co?" Usmála se.
"Ani mě nehne!" Okřikl jsem jí.
"Pětko, dokázala bych obětovat všechno pro to, aby jsi se vrátil ke komisi. Vedla si výborně do doby kdy jsi se nerozhodl udělat tu blbost. Ovšem takhle ti to moc sluší" pohladila mě po tváři.
"Nechceš snad naznačit že by jsi obětovala ji" podíval jsem se na ní jak tam bezmocně leží.
"Celou dobu vám lhala, byl to úkol. Všechno co se stalo bylo plánované" potáhla si.
"Nevim co to tu meleš, takhle blbá nejsi" jen naklonila mírně hlavu.
"Proč by to.. chtěla tě zabít" odsekl jsem.
"Nejsem idiot. Jenom to předstíráš, to co se stalo se stát nemělo. A to co dělala a jak se sem dostala. Nedává to smysl" zamyslel jsem.
"Ovšem jen jsem tě zkoušela hlupáčku. Vím že vy dva jste si docela svoji" usmála se.
"Ne to jen ona si naivně myslí že něco mezi námi je" odsekl jsem.