Dva kamarádi, oba s vášnivou láskou k bruslení, se přestěhovali do nového města - jeden z nich, aby utekl před minulostí a druhý, aby začal novou školu. Oba dělají nečekané změny v životě a potkávají lidi, na které nikdy nebudou moct zapomenout, jak...
Izuku seděl, zíral na prázdné kluziště. Jeho brusle ležely vedle něj nedotčené. Sundal si boty - s úmyslem obout si brusle - ale nedotkl se jich. I když to chtěl, nebyl si totiž jistý, zda může. Seděl na stejném místě téměř dvě hodiny.
Možná by tu měl seděl až do rána.
k sakru.
Hluboce si oddechl a tím si odfoukl ofinu z obličeje. Ani si nepřinesl čelenku. To bylo znamení, že tam nemůže jít, že? Stejnak si nepřinesl všechno, co potřeboval..
"Dáváš si pauzu?"
Hlas se kvůli ozvěně rozezněl celou budovou. Izuku se otočil, a uviděl blonďatého může stojícího u dveří. Zvedl ruku na pozdrav a Izuku se na něj polovičatě usmál. Tohle nezvládal. Proč sem vůbec přišel?
"Už je to dlouho, co jsem tě tu naposledy viděl," poznamenal Toshinori s rukama v kapsách.
"Ahoj, sensei," podařilo se Izukovy říct nakonec. Cítil se ubohý. Doufal, že Toshinori nevěděl, jak dlouho tu už seděl.
"Už mi nemusíš říkat sensei," řekl tiše Toshinori. Vypadal smutně, ale pokusil se usmát mladšího chlapce.
"Vždycky budeš můj trenér," odpověděl. Stýskalo se mu po zvuku bruslí zarývajících se do ledu, zvuku domova. Nebyl si jistý, kdy (nebo jestli) ten zvuk někdy znovu uslyší.
Toshinori se jen usmál. Chvíli bylo ticho, zatímco Toshinori se jen díval na led. Midoriya se naklonil a položil si lokty na kolena, rád, že na ledě nikdo není. Bylo pozdě, všichni už byli doma. Jen hukot větrání, jeho a jeho trenéra. Měl tolik věcí, které chtěl říct Toshinorimu, ale i tak mlč. Potřeboval to dostat ven. Aspoň něco z toho. "Sensei?" Mohu se tě na něco zeptat?"
"Samozřejmě, chlapče."
Izuku zaváhal, pustil svůj obličej a podíval se dolů na svou zjizvenou ruku. Obvykle měl na sobě nosil rukáv zastrčený v černé rukavici. Rukáv ležel vedle něj, rukavice byla složená ve vnitř. Nějak se mu zdálo dobré, když měl jeho pravou ruku vystavenou tomuto místu. "Pamatuješ si, kdy jsi byl naposledy na ledě?"
Toshinori vydechl, naklonil se a opřel si lokty o kolena. "Samozřejmě že ano. Když mi řekli, že už nebudu schopen bruslit, strávil jsem celý den jen na ledě. Jen bruslení. Udělal jsem všechny své oblíbené triky a.. užil jsem si to co nejvíc to šlo. "
Izuku přikývl. Chtěl s tím začít již dnes. Ale ještě si nedokázal ani obout brusle. Ani to nebyl schopný zvládnout. Nebudu si moci vzpomenout na svůj poslední čas na ledě?
"Hej," řekl Toshinori jako by uměl číst myšlenky. "Ty se tam vrátíš. Zase budeš bruslit."
Izuku si povzdechl a přál si, aby uvěřil svému starému učiteli. Možná ne.. pomyslel si pro sebe, ale podařil se mu slabý úsměv a zamumlal: „Samozřejmě."
"Podívej se," řekl jeho trenér, když se otáčel na lavici, aby byl tváří tvář k Izukovy a vytáhl telefon. "Vyhledával jsem si tvé nové bydliště. Nejbližší kluziště je vzdálené necelý kilometr.. pokud přestaneš bruslit, Izuku, budu to brát jako osobní selhání. Sledoval jsem, jak jsi si vzal přestávku, a tady jsi, zpátky na kluzišti. Ještě nejsi na ledě, ale jsi tady. Je to velký krok. Vím, že to dokážeš. Vím, že jsi na to dost silný. Co se stalo s tím klukem, který mi řekl, že chce být nejlepší? Co se stalo s tím dítětem, které strávilo týden přímým tréninkem bez přestácek jen aby si mohl zdokonalit axel? To dítě, které se naučilo dělat quads, jako nikdo jiný?"
Už nedokazal ujet ani jeho axel, pomyslel si hořce Izuku. Nemá odvahu jít zpátky na led, už od té doby co.. nic z toho, ale neřekl nahlas. Zdálo se, že to nevadí, jeho trenér věděl, na co myslí.
Toshinoriho hlas byl tichý. "Bude to v pořádku, chlapče. Nepřestávejte bruslit. Byla to jedna věc. Jedna chyba. To časem zmizí. "
Izuku jen přikývl. Nemohl nic slíbit, ale nechtěl zklamat svého trenéra. Mohl to aspoň zkusit, ne?
xxx
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Konbanwa! Chci vám připomenout, že tento příběh NENÍ můj. Překládám ho z angličtiny, tvůrce je Trenchcoatkitten, originální příběh můžete najít na Archive of Our Own, jméno je stejné. S autorkou jsem se spojila přes její twitter a dostala povolení o překladu. Tvůrce fanartu na začátku stránky je mohi_100, můžete ji najít na Twitteru.
