Dva kamarádi, oba s vášnivou láskou k bruslení, se přestěhovali do nového města - jeden z nich, aby utekl před minulostí a druhý, aby začal novou školu. Oba dělají nečekané změny v životě a potkávají lidi, na které nikdy nebudou moct zapomenout, jak...
Hrála píseň - věděl to, mohl vidět, jak na někdo bruslí přes velkou obrazovku v rohu místnosti. Někteří soutěžící pokyvovali hlavami, zatímco sledovali představení. Izuku to ale neslyšel. Neslyšel nic, jen jak mu hučí v uších. Neslyšel nic kromě ozvěny toho, co mu řekl jeho trenér. Nebylo nic slyšet. Cítil, jak se mu zvedá žaludek.
"Nervózní?" Řekl chlapec vedle něj. Izuku otočil hlavu směrem k tomu chlapci, všiml si jak se jeho oči mírně rozšířily. Izuku ve skutečnosti nechtěl konverzovat, ale byl příliš zdvořilý, než aby ho ignoroval. "Oh, ty jsi - oh! Midoriya, že? "
Izuku se slabě usmál a přikývl. Jak má prostě a bruslit? A zrovna teď, když věděl, že to už nikdy nebude stejné?
"Minulý rok jsem sledoval tvoje číslo," řekl chlapec. Zněl vzrušeně. Izuku přemýšlel, zda by bylo neslušné, kdyby se tomu chapci vyzvracel do klína. "Byl jsi úžasný. Je mi ctí sdílet s tebou led."
Znovu se pokusila o úsměv, snažil se být zdvořilý, přestože měl pocit, že se mu svět rozpadá před očima. "Děkuji, hodně štěstí." řekl nakonec
Chlapec řekl něco jiného, ale jedna z dívek kteří měli na vestě jmenovkou zvolala Izukovo jméno. Byl na řadě. "Vteřinu," zachraptěl a vklouzl do koupelny. Zíral na osobu v zrcadle - na někoho, o kom si nebyl jistý, zdá zná. Tvář měl bledou, třásl se. Prostě tam jsi a udělej to co vždycky, řekl si. Stačí přežít příštích deset minut a pak můžeš jít domů a dát se dohromady.
Nejistě se nadechl, pokusil se dostat svůj dech pod kontrolu a rukou si prohrábl vlasy. Nevěděl, jestli věří slovům, která sám říká, ale stejně si je myslel a doufal, že jsou pravdivá. Nepotřebují vědět, z čeho máš strach. Prostě to udělej. Budeš v pořádku.
Zaklepání na dveře ho přimělo sebou trhnout. Dívčin hlas zněl soucitně. "Midoriya? Musíte vyrazit hned. "
Zavázal se, necítil se o nic klidnější, než měl. Všechno bylo jiné. Cítil, jako by o všechno přišel. Bylo by to jeho poslední soutěžení? Šel by domů a už nikdy bruslit? Nezáleželo na tom, co se stalo na ledě. Mohl vyhrát a to by nevadilo. Když sledoval dívku chodbami, cítil, jak se mu oči plní slzami. Kolem byli lidé - někteří mu přáli štěstí. Stále cítil nevolnost.
Dívka se zastavila u vchodu na led a Izuku si už mechanicky sundal chrániče na brusle. Zeptala se ho, jestli chce vycouvat. Ale on nemohl. Nemohl. Pokud to bylo jeho poslední bruslení, musel tam jít. Pro sebe. Pro jeho..
Hledal svého trenéra, ale nebyl tam. Izuku se třásl kvůli příliš mnoho emocím. A vlezl na led.
Projel se po ledě, pořád cítil to nepříjemné napětí. Všechno bylo špatně. Nevidí nikde svého trenéra. Asi jen přehnaně reagoval - ale nemohl nic dělat s tím, jak jeho tělo fyzicky reaguje. Nemohl myslet na nic jiného kromě těch slov, která zazněla za kluzištěm ještě před soutěží. Takhle se nemělo stát. Izuku už tu jednou - před pár lety - stál a necítil nic jiného než vzrušení a mírné nervy. Takhle se neměl cítit.
Přesto neustoupil, jinak by to nebyl on. Zaujal svou pozici. Cítil jak se mu chce plakat.
"Midoriya Izuku!" Hlasatel zvolal a Izuku se přikrčil - připadalo mu to příliš hlasité. Prostě to udělej. Zvládneš to.
Hudba začala, v tu chvíli všechno ztmavlo, jako konec špatného filmu.
xxx
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kon'nichiwa! Chci vám připomenout, že tento příběh NENÍ můj. Překládám ho z angličtiny, tvůrce je Trenchcoatkitten, originální příběh můžete najít na Archive of Our Own, jméno je stejné. S autorkou jsem se spojila přes její twitter a dostala povolení o překladu. Tvůrce fanartu na začátku stránky je chalaite, můžete ji najít na tumblr.
