Temperature of the Heart

8. února

Izuku si trochu povytáhl tašku na rameni, zírajíc na budovu před ním. Cítil při tom nevolnost v žaludku. Přál si, aby Kacchan neměl nějaký směšně přesný radar „Izuku-lže" aby mohl prostě jít domů a říct mu, že už tam byl. Ale musel uznat, že Kacchan měl pravdu. Potřeboval bruslit. Tohle bude pro něj dobré. Bude.

Zhluboka se nadechl a vydal se směrem k budově. Bylo to staré, velké místo s cementovou kopulí, znak na přední straně, který měl pravděpodobně svítit, a na němž stálo 'ce Palace'. Vypadalo to však jaksi... zpustošeně? Žárovky byli vypraskané a barva se ze stěn slupovala, cement na zdech zvětral a místy se štěpil.

Dveře byly těžké a Izuku si musel tašku pevněji přitáhnout k sobě, aby dokázal projít. Bože, pomyslel si nepříjemně, když ho dveře zasáhly do zad a strčily ho dovnitř, doufám, že tu nikdo není.

Zatím vypadal, že má štěstí; v přední hale nebyl nikdo kromě toho chlapce u přepážky. Pult byl zatočený až za roh, a tudíž mizel v hlavní místnosti, do které z tohoto úhlu nebylo vidět. Izuku váhavě přistoupil k pultu a trhl sebou, když si uvědomil, že ho ten chlapec sledoval, jak se snažil projít dveřmi. Skvělý první dojem. Těžce polkl, vytáhl peněženku a doufal, že se mu nezlomí hlas. Jak ubohé by to bylo, kdyby začal brečet a musel utéct z budovy, kvůli tomu že nedokázal koupit vstupenku?

Ten chlapec na něj pozvedl obočí a Izuku se pokusil o úsměv. "Ahoj," řekl tiše. "Dobré odpoledne."

Ten chlapec - který měl na jedné straně karmínově rudé vlasy a na druhé sněhově bílé - sjel pohledem na Izukuovo tašku a pak zpět "Odpoledne. Jeden den nebo celou sezónu? "

"Jeden den, prosím."

Izuku si všiml, že má rozdílné barvy očí, heterochromii, a jizvu kolem levého oka. Ten chlapec se asi vyjádřil ke skutečnosti, že byl Izuku zjevně přehnaně připraven na to, že si kupuje propustku jen na jeden den a řekl: „Když to říkáš."

Chlapec vyndal ze zásuvky kartu a projel ní v nějakém stroji a vrátil ji zpět. "Není tu moc plno. Předpokládám, že brusle nepotřebuješ. Věci si můžeš odložit do skříňky nebo na lavičku u ledu. Nikdo tu nic nekrade, skoro všichni se tu znají. "

Skvělé, pomyslel si Izuku. Já jsem tu ten cizinec. "Děkuji," zamumlal. Měl podivný pocit, že toho chlapce možná už někdy viděl, ale moc se tím nezabýval. Pokud ho viděl na soutěži, opravdu nechtěl nijak upozorňovat na to, že se mohou navzájem znát. Chtěl se z toho dostat, aniž by ho někdo poznal. Nebo se něj vůbec díval, fakt.

A tak bez dalšího slova popadl náramek, který mu ten chlapec nabídl, a spěchal pryč, skrz kyvné dveře a do hlavní místnosti.

Jako první ho do tváře zasáhl chlad a on se nadechl, na chvíli zavřel oči a přál si, aby pro něj vůně ledu nebyla tak uklidňující. Proč se takhle necítil nikde jinde? Bylo to tak dlouho, co bruslil - opravdu bruslil - že to sotva vydržel. Znovu podlehl tomu pocitu, ruce se mu třásly během rozcvičování. Na ledě bylo pár lidí, jeden pár starých žen, matka a její syn a mladý pár, který se pokoušel zůstat na nohou, klouzali se a chichotal. Izuku chvilku sledoval ostatní, když se protahoval a zahříval, jen si užíval to, jak se radovali na ledě. Přál si, aby to pro něj bylo stále tak snadné. Také si přál, aby tam nikdo z nich nebyl.

Příliš dlouho se protahoval, vlastně se jen snažil uklidnit svoje nervy a donutit se jít na led. Mladý pár klopýtal z ledu a začal se převlékat zpět do normální obuvi, a pak to udělaly i ty dvě staré dámy. Izuku se zhluboka nadechl, obul si brusle a sledoval, jak se smějí a kolébají si cestu k lavičkám.