Taemanta - původní verze

21 - Před branami Therefe - část 3

Poznámka Vypravěčky: Předem se hluboce omlouvám všem milovníkům králíčků.

Následovatel už hned zrána věděl, že celý den bude stát za rozbředlou sirviiru. A měl pravdu. Všechno to začalo to okamžikem, kdy mu zcela a s konečnou platností došly zásoby kuřiva.

Z koženého pytlíčku do dýmky vysypal poledních několik docela malých, vesměs na prach rozdrolených tabákových lístků, jež nenaplnily ani třetinu hlavičky. Tabák mu vystačil sotva na pár popotažení, než se nezvratně proměnil ve špetičku černého popela na samém dně dýmky. S rezignovaným povzdechem a jedovatě odplivnutou nadávkou zastrčil dýmku zpět do koženého pouzdra pověšeného za opaskem, přetáhl si kápi níž do čela, aby mu sílící slunce nesvítilo na obličej a nepálilo světlejší oblasti jeho kůže. Nevědě, čím jiným by zabil čas, se začal procházet sem a tam po mělčině napajedla. Příjemně chladná voda mu omývala kotníky a dolní půli lýtek, šplíchání její rozčeřené hladiny a podivný tanec pískových vírků, kterými se kalilo dno pod jeho chodidly, jej svým způsobem fascinovaly a... také trochu utěšovaly. Vůbec mu nevadilo, že vlnky, které kolem sebe pohybem vytváří, máčí lemy jeho ke kolenům vyrolovaných nohavic.

Brouzdal si po mělčině, kudy se mu to právě hodilo, a mhouřil temné oči proti odleskům bílého světla odrážejícího se od povrchu vodní masy. Celé tělo měl rozlámané, v noci se dlouho převaloval na rohožích, bezúspěšně hledaje pozici, v níž by byl schopen v klidu spát, a ráno se probudil nemožně zkroucený s bolavými zády a úplně přeleželou, nic necítící pravičkou. Ještě ho pobolívala hlava, která jej večer příšerně třeštila, a žaludek, jenž ze sebe cestou z vyhlídky vyhodil všechen svůj obsah, pořád nebyl připravený na to, aby do sebe pojmul další jídlo – uznával, že včera vykouřil o trochu víc, než měl. Byl rád, že voda byla tak průzračná, že v ní neviděl svůj vlastní obraz, jelikož vážně nechtěl vědět, jak v tuto chvíli jeho zevnějšek vypadal. Bohatě stačilo, když věděl, jak byl cítit.

Líným, poněkud vrávoravým krokem se po několika minutách doloudal k výčnělku kamene, jenž zasahoval až do míst, kde napajedlo bylo hluboké dost na to, aby se v něm člověk celý potopil. Tam se srotili ostatní.

Ardin s Naethenem plavali ve vodě – nadšeně se řehtající elf si z ofiny vymýval maz a načervenalý prach a piscer kolem něj proplouval kolečka, jeho šedavé vlasy a šupiny na kovové ocasní ploutvi se leskly jako záplava stříbrných nití a mincí. Praul nikdy předtím pisceří ploutve nespatřil – ne takto zblízka a ne zcela zdravé. Připomínaly vějíře z tenkých kostic a třpytivého hedvábí, působily křehce, ale skrývala se v nich ohromná síla, která piscerovi umožňovala pohybovat se ve svém živlu rychle jako letící střela.

Aurima se lokty zapírala o hranu kamenného převisu, po hrudník ponořená v jezeru. Rudé a zlaté dredy měla zvlhlé a kajal se jí roztékal na tvářích. Zbytky ocasní ploutve, které v porovnání s tou Ardinovou vypadaly ještě žalostněji než kdy předtím, pohazovala kolem sebe, snažíc se tak zůstat nad hladinou, pod níž už dávno nemohla dýchat. Nedaleko od ní se jako by odnikud vynořila hlava Kheevey v podobě velké kočkovité šelmy.

Jediný, kdo se zdráhal do napajedla ponořit, byl přetvářeč. Po poslední dávce léku už sám dokázal chodit – přesněji řečeno motat se a spílat u toho jako opilý námořník – bez opory, ale ještě nedůvěřoval svým vláčně se hýbajícím končetinám natolik, aby jim dovolil plavat. Klečel na okraji kamene, který se již svažoval do laguny, voda mu sahala zhruba pod pas, kolem kterého se mu obepínal lem šikmo střižené suknice, jediného kusu oděvu, který si na sobě ponechal. Její olemované cípy kolem něj vlály, připomínaly zvon... jak že se jmenovalo to žahající mořské zvíře? No ovšem! medúza! Připomínaly zvon mořské medúzy! Žínkou ze sebe smýval špínu, jež na něm ulpívala, vláha mu narovnala tmavé kudrny, jejichž konečky mu sahaly až na odhalené lopatky. Ifhi seděl k následovateli zády, tudíž si jej všiml až tehdy, se ohlédl za sílícím šploucháním.