Taemanta - původní verze

20 - Mezi smrtí, spánkem a bděním

Velký sál taecké ošetřovny byl prosvícen měkkým světlem vlažného dopoledního slunce. Otevřenými vitrážovými okny dovnitř z palácových zahrad vál příjemně chladný vánek prosycený vůní čerstvě požnutého trávníku a kvetoucích okrasných keřů.

Ifhiho bolavým, unaveným očím chvíli trvalo, než se zaostřily na klenutý strop ozdobený štukovými ornamenty v podobě slonovinově bílých, nikdy neodkvétajících poupat a tenkých, kudrlinkových šlahounů, z nichž vyrůstaly střapaté listy a veliké hrozny vína.

Pomalu zahýbal prsty u rukou i u nohou, které se mu nejprve zdály těžké, jako by v nich měl místo šlach a kostí olovo, ale jakmile napnul a pokrčil, k vlastnímu údivu zjistil, že jsou lehké jako hrst prachových pírek. 

Odhrnul ze sebe světlé prostěradlo tak tenké a jemné, že působilo jako by nebylo utkáno z lnu, ale pavoučího hedvábí.

Posadil se. Položil bosé nohy na studené, mozaikami prokládané dlaždice. Nechápavě zamrkal, když na svých chodidlech spatřil nános prášivého, sytě oranžového písku. 

Všechny svaly na těle se mu chvěly, jako kdyby celou noc tančil všechny tance, které se kdy naučil, ale necítil v nich žádnou bolest ani ztuhlost. Na jazyku a na patře mu ulpívala zvláštní nahořklá, spálená pachuť a jeho kůže čpěla kovem místo toho, aby voněla po koupelové soli, parfému a masti z karité. 

Odíval taneční kostým, který nikdy předtím nenosil, který nikdy předtím ve svém šatníku neviděl – popravdě si ani nepamatoval, že by si ho kdy nechával šít.

Hrudník mu obepínala upnutá černá vesta, jejíž hluboký výstřih zdobily podlouhlé úštěpky drahokamů svojí barvou připomínajících krůpěje čerstvé krve. Rovněž černé, nad kotníky a pod koleny nabírané kalhoty mu nízko u boků držel široký pás s lesklými srpkovitými články z načerveno natřeného kovu. Pod levým ramenem měl uvázaný kovový nápažek, z něhož se spouštěla široká karmínová šála, druhým koncem upevněná k náramku na jeho zápěstí. Všiml si, že nenosí ani jeden ze svých prstenů, že na něm nevisí jediná rolničkou zakončená třáseň, že mu kolem krku nevisí žádný zlatý řetízek, že mu spodní půlku obličeje a šíji nezakrývá hedvábný závoj.

Vstal a rozhlédl kolem sebe – zdálo se, že je v ošetřovně zcela sám.

Ostatní lůžka byla zastlaná, teprve čekající na nemocné, kteří by se do nich uložili, v okolních chodbách se nerozléhaly ozvěny kroků ošetřovatelek a léčitelů, již tudy obyčejně spěšně cupitali z jednoho sálu do druhého s náručemi plnými obinadel, žínek a léčidel. Neslyšel volání zvířat, která se sem z nedalekého zvěřince běžně nesla. Dokonce ani ptáci, již dennodenně švitořili ve větvích blízké aleje, rochnili se v orosené trávě či poletovali pod venkovními pergolami, nebyli nikde k vidění.

Měkkým kočičím krokem vyšel na dlouho ztichlou chodbu, na jejímž konci se otevíraly dvojité dveře do zahrad.

„Haló? Slyší mě někdo?" zavolal do prázdna, doufaje, že mu někdo odpoví – místo toho uslyšel pouze svoji vlastní ozvěnu, která ve vzduchu rezonovala o mnoho déle, než by správně měla.

„Je tady někdo se mnou? Kheevi? Tilie? Seari? Kdokoli!" zkusil to ještě jednou, o nic úspěšněji. Jeho kroky jej samy vedly halou k průchodu ven, aniž by je ovládal vůlí. S každým krokem, který učinil, se jeho tělo zdálo lehčí a lehčí. Jeho oči podvědomě pátraly ve stínech postranních uliček po siluetách druhých osob, mezi sloupovím za oknem hledal tváře mužů a žen v bílých rouchách, v zahradách zase zoufale vyhlížel někoho z řad služebnictva, někoho rádců či freviirovy rodiny.