Taemanta - původní verze

31 - Avšak démona z pouští za mořem se straň...

Ardin se držel v přítmí podloubí obepínajícího jeskynní síň, v bezpečné vzdálenosti od nově vznikající sítě. Měl v živé paměti, jak prudce a mocně žhnulo a jiskřilo Narivino Světlo na pavoučích vláknech v šamančí chýši. Třebaže se mohl utěšovat vědomím, že jemu Narivin oheň nemůže nic udělat, i kdyby před ním hrozil a pálil sebevíc, za žádnou cenu se okolo té pavučiny nechtěl ochomýtat blíž, než bylo nutné. Halippe a její dvě pomocnice, taktéž následovatelky, již pouze obcházely všechny spoje stříbrných nití, ujišťovaly se, že je celá síť přichystána správně.

Zatímco Ramore a Duuva obstarávaly bojovníky, již měli být každou chvíli zbaveni svých cejchů, a společně s pavouky je ovíjely vrstvami nití tenčích než vlas, vodovládce dělal společnost křísiči a jeho plamenné bohyni.

Naethen dopíjel svůj třetí kalíšek bylinného nápoje, po němž jeho srdce tlouklo jako o závod, tepalo v jeho křehkém hrudníku zvučně a silně jako desítky bojových bubnů. Dobronzova opálenou kůži mu skrze velké cévy i drobné vlásečnice prosvěcovalo bledě blankytné Světlo, proudilo jeho tělem spolu s krví, kterou se mu Ardin neúspěšně snažil udržet správně teplou a správně rychle tekoucí. Drobný elf se chvěl. Možná za to mohlo množství vypitého nápoje. Možná za to mohla nejistota. Možná za to mohlo obojí.

Piscer z vlhkého vzduchu v jeskyni sebral spoustu vodních kapek. Přetvořil je na malou ledovou stoličku a chytaje duchem nepřítomného křísiče za šíji mu naznačil, ať se posadí. Naethen si ani nepovšiml, že ho někdo usedává, dokud opravdu nedosednul. Kvapně zamžikal, na okamžik odtrhnul zrak od sítě a očima v šeru zapátral po Ardinovi. Po dlani mu tekl čůrek krve. Zase si rozškrábal své strupy v bezděčné snaze dostat pod ně Světlo a zahojit kusy postižené tkáně.

„Nezapomínej, že nad tebou s Ramore a Duuvou držíme ochranné ruce," zašeptal k němu, nechávaje jeho záda a krk porůst chladivou jinovatkou. Doufal, že ho tak alespoň na pár chvilek osvěží, ale droboučké krystaly ledu na povrchu křísičova těla vmžiku roztály a odpařily se do obláčku páry.

Nic nepověděl, pouze mírně, takřka neznatelně pokýval hlavou.

„Včera to vyšlo dobře. Věřím, že to dobře vyjde i dneska. Když se nám něco nebude zdát, hned ti přispěcháme na pomoc," pokračoval piscer, nevzdávaje se pokryl ledem Naethenovo čelo a líce.

Opět se mu dostalo odpovědi v podobě přikývnutí.

Tenhle Naethen, kterého měl nyní před sebou, to nebyl Naethen, s nímž tenkrát obcházel kolem Taeky, jenž mu za chůze hrál na dřevěnou flétničku a bavil ho všemi žerty a historkami, na které si vzpomněl, jen aby ho přinutil nemyslet na bolavé, na chůzi nezvyklé ploutve na nohou. Ardin mu to neměl za zlé. Když měl obavy, sám se často stahoval do ústraní, sám se raději vyhýbal mluvení ve strachu, že by druhým v podrážděnosti nechtěně řekl něco, co by je ranilo.

Obešel ho a nastavil obě dlaně před jeho prázdný kalíšek: „Potřebuješ ještě dolít odvar?"

Naethen zavrtěl hlavou v jiném směru: „Ne, díky."

To bylo vůbec poprvé, co od vstoupení do jeskyně promluvil.

Podal Ardinovi prázdný, po bylinách čpící kalíšek. Obejmul si břicho pažemi a podupávaje nohama se rozhlížel po okolí. Když si všiml, že se k nim blíží náčelník, jako by zkameněl. Ardin vycítil, jak jeho srdíčko vynechalo jeden dva údery, načež sebou uhodilo o koš z tenkých žeber takovou silou, že to elfa muselo zcela jistě zabolet.

Náčelník k nim kráčel podloubím, spodní lem černého hábitu rozrážel usazené stíny krčící se v nejtemnějších zákoutích jeskyně. Šel hrdou chůzí, se zvednutou bradou a vypnutými širokými rameny. Na tenkých, cejchem obrostlých rtech mu hrál drobný, vrásčitý úsměv, co na tvářích křivil jizvy od dávného pokousání lítou šelmou. Elf se podvědomě opřel o piscera za sebou. Dech se mu zrychlil a změlčil.