Taemanta - původní verze

8 - Když bohyním dojde trpělivost - část 2

Ramore utíkala, dokud jí nohy zvládaly nést. Přes zdivočené houští a obrovské kapradiny, skrze trnitá křoviska a balvany obrostlé kluzký mechem. Nevšímala si oděrek, které jí přibývaly na popálené kůži, ani štěrku a špíny, co se jí každým krokem zadrhávala do chodidel. Jak se prodírala hlouběji do lesa, světla kolem ní ubývalo – husté, do sebe zapletené koruny stromů pod sebe propouštěly jen zlomek paprsků usínajícího slunce, co na ně dopadl. Les se táhl po skalnatém kopci dolů do zaplaveného údolí plného zdánlivě bezedných bahnitých mokřad a tůní z vod prýštících na povrch z podzemních řek.

Stačilo položit nohu na špatné místo, kde končila vcelku pevná zem a začínala bažina a piscera mohla zabřednout do bažiny mezi dlouhé šlahouny vodních řas a nánosy rašeliny. I kdyby stále měla tu schopnost dýchat vodu svými skřelemi, bahno by ji utopilo, jen by se jí dostalo do krku. V popálených rukou by nenašla dost síly, aby se vyškrábala ven – nezbylo by jí pak než čekat, než ji někdo najde a nejspíš i zabije, nebo než se sama utopí. Se zatnutými zuby a tváří zkřivenou pálivě mrazivou bolestí, která jí ochromovala paže a pravou dolní čtvrtinu obličeje, uskakovala na nejstabilněji vyhlížející kusy půdy před sebou. Modlila se ke svému bohu, ať žádný z jejích došlapů není mylný.

Dovolila si odpadnout, až když jí únavou řvoucí lýtka vypověděla službu, plíce nestíhaly tělu dodávat dost vzduchu, který by zchladit její přehřívající se krev. Klopýtla přes vlastní špičky nohou, z nichž vyčnívaly zbytky okudlané ploutve, ruce odmítly předpažit a zmírnit její dopad. Zuby jí cvakly, když čelistí narazila na hlínu překrytou tlejícím listím, odlomenými větévkami a čímsi, co mohly být rozkládající se houby nebo zvířecí trus. Prudce oddechujíc se převalila na záda, rozhlížejíc se kolem sebe po pronásledovatelích. Dlouho slyšela jen svůj vlastní sípavý dech, než v okolí začala rozeznávat i jiné zvuky – mazlavé probublávání bažin, cvrkot hmyzu, kvákání žab a volání lesní zvěře.

Byla tu sama. Bohyně se neobtěžovaly honit se za ní jako nějací lovečtí psi. Odteď se před ní však budou mít na pozoru. Budou po ní slídit, dokud ji z ostrova nevystrnadí. Ramore se podívala na své dlaně, ve kterých třemi ohněm netknutými prsty svírala obruč bubnu. Magie, která z něj sálala, jí spáleniny potáhla tenkou krustou strupu, co chránila ránu před infekcí. Vymyla jí z těla bolest – ne všechnu, jen tolik, aby si jí Ramore dokázala nevšímat.

„Děvka ztracená," vyplivla z koutku úst kus kůry, bylo jí lhostejné, jestli jí bohyně, jíž nadávku adresovala, slyší či nikoli. Vůbec ji z dálky neviděla, na světle se její plamen ztrácel ve chvějícím se horkém vzduchu. To, že se taemanty drží jako nenasytné klíště, zjistila pozdě, když se ukázala před tím floutkem. Ani s ním nezamýšlela nic špatného, nezamýšlela na něj sesílat žádné zhoubné kletby – chtěla si ho jen trochu proklepnout, zjistit, čeho je či není schopný. Aniž by mu způsobila újmu, samozřejmě. Z Kheeveiných sluhů v Taece i pisceřích vodovládců si mohla vybírat, těch bylo všude plno, ovšem křísič byl široko daleko jen jeden a ona se chtěla přesvědčit, že jí bude stačit.

Jenže samozvaná ‚všemocná' Narivi musela vzít věci do vlastních rukou. Nikdy Ramore neměla ráda. Nikdy neposlouchala, když se k ní piscera modlila. Ve chvíli, kdy jí potřebovala nejvíc, kdy ji sama s slzách a potřísněná krví svého milovaného prosila, ať jí propůjčí svoji sílu, ať ji přijme jako svojí taemantu, dělala, že má příliš práce někde jinde, že její modlitby a vzývání neslyší.

Byla to vlastně Narivina vina, že se Ramore obrátila k jejímu znepřátelenému bohovi. A teď se akorát snažila zamést důkazy svojí vlastní chyby pod koberec. Čůza.