Taemanta - původní verze

40 - Tohle nedopadne dobře - část 1

Ifhi se v pokusu o zahřátí v ranním chládku přitulil k Praulově boku, zabalený do své tenké přikrývky, skrze pavučinovou celtu, jež jako zázrakem držela na střeše vozu jako přikovaná, chráníc pasažéry uvnitř před rozmary počasí alespoň z části, sledoval, jak si vítr škodolibě pohrává se zrnky písku. Rudé obláčky zvířeného prachu, v šeru jevící se spíše tmavosivě, byly smetávány z vrcholku duny, přenášeny vzduchem nad jejich hlavami zpátky do středu pouště. Občas, když se Ifhi zaposlouchal, když ve své mysli správně odstínil šumění země pod saněmi vozů a skřípot přeschlých dřevěných latí, zaslechl tlumené, hluboké hřmoty přicházející odkudsi z dálky.

Zněly jako údery ohromného bubnu.

Jako sta balvanů shazovaných z vrcholů skal.

Jako tisíce železných bičů šlehajících do zad trestanců.

Hromy následovaly jasné, bledé záblesky putující napříč nebesy, na nichž, jak se blížili ke konci své pouti skrze poušť, kvapně přibývalo těžkých, šedavých mraků, které jako by se měly každým okamžikem utrhnout dolů a zavalit jejich karavanu.

K Saabe to byla ještě dálka, přesto bouře, jež právě v jeho rodném kraji bičovala pralesem porostlé pahorky, dosahovala až sem. Vháněla do pouště těžký, vlhký vzduch. Přinášela do dun varování, že nestvůra Shareh, mírná a laskavá jako voda tekoucí v horských potocích, zuří. A že proti její zlobě nejsou Nariviny obávané plameny ničím než pouhým ohníčkem na hlavičce prskající sirky, že proti jejím ledovým kroupám, přívalům deště a doběla rozpáleným bleskům je Kheeveina zvěř asi tak hrozivá jako koš plný ochmýřených koťat.

Přetvářeč si tisknul plápolající svíci k hrudi, rukou a koleny její medově zlatavé, teploučké, ustrašeně se mihotající světélko chránil před větrem, který se vkrádal dovnitř a neurvale se plížil i do hradby z košů, do níž se před ním oba taemantové ukryli.

Praul vedle něj zase objímal stoh papyru, každou chvíli si potahuje z dýmky, jež podle Ifhiho úsudku již musela pozvolna dohořívat. Pokaždé, když venku práskl hrom, se následovatel napružil, jako by chtěl uskočit, cuknul hlavou, bezděčně pátraje v šeru blížícího se rozbřesku po zdroji všeho toho hlomozu. Jeho pavouci, cítíce Praulovo rozrušení, zůstávali v pozoru, obcházejíce po jeho těle i po celtě, na níž seděli, jako strážci po hradbách města, které měli uhlídat před ukrývajícími se dobyvateli.

Když Ifhi následovatele mámil příslibem příjemné společnosti, nebylo ukrývání se před nedalekou smrští přesně to, co měl na mysli, ale třebaže se oba krčili z větší části zimou a z menší části strachem, Ifhi nemohl tvrdit, že by jim určitým způsobem příjemně nebylo. Přetvářeč si přendal svíčku do jedné ruky, aby si tou druhou upravil přikrývku, lituje, že se nechal ošálit teplým večerem a ulehl na rohož jen v nohavicích, jejichž tenká látka sice zakryla celé nohy od pasu ke kotníkům, nicméně zahřát je již nedovedla. Schumlal si plátno na břiše, dávaje si pozor, aby omylem přespříliš nezatlačil na ránu v podbřišku, která pod obinadly nepřestávala štípat a kousat a svědit a svádět ho k tomu, aby si ji začal rozškrabávat. Volný cíp, který mu zbyl, chytil do prstů, provlékl jej za Praulovými nahrbenými zády. Nechal následovatele, ať si přes sebe látku urovná. Ruku z jeho sotva patrně se třesoucích lopatek sundal pomaleji, než měl, dávaje si záležet, aby je správně pohladil.

Praul pro něj byl snadným pánem k obšťastnění. Stačilo mu opravdu malinko, aby se pod Ifhiho rukama začal rozplývat stejně jako vosk té svíčky hořící v jeho pravičce - vlídný pohled, krásné slůvko, letmý dotyk.

Šlo poznat, že na tahle gesta nebyl navyklý, že je teprve poznával. Prožíval je daleko silněji, užíval si je víc než jiní, přímo se zalykal pro něj zatím v mnohém neznámým pocitem, který mu navozovala. Ten rozjívený výrostek, který v Ifhim od dospívání přežíval, se mu v duchu vysmíval. Ten otrávený tanečník, po pěti letech společničení vůči takovýmto drobným laskavostem téměř otupělý, mu záviděl.