Taemanta - původní verze

1 - Křísič - část 2

Prach a popel se vznítil.

Z misky vystoupal namodralý kouř. Vylétly žhavé jiskry, které napadaly Naethenovi přímo na tvář. Ten však jako by jejich žár vůbec necítil. S jemným úsměvem sklopil vidlicovitě rozdvojené boltce uší, vztahuje proti jiskrám dlaně, aby uchránil dřevěný nábytek před vznícením.

Zlato ohně se přeměnilo v blankytnou modř, jasnou, oslnivou, pozvolna nabývalo podoby planoucího, éterického stvoření. Dvě plamenné slzy spojené v jednu, první mířící vzhůru, druhá dotvářejíc dlouhý žhnoucí ohon. Bytost, ač se to zdálo nemožné, zamžikala dvěma bílými body zářícími na její tušené hlavě, přelila se přes okraj misky na Naethenovu nastavenou dlaň.

Třebaže keramika a zdivo, po nichž se přelila jako o útes se tříštící vlna, za ní zůstávalo rozpálené do zlověstně rudých odstínů, bylinkář její spalující žár vnímal jako konejšivé, přívětivé teplo prostupující hluboko do útrob jeho těla.

Vyšplhala až na jeho rámě, usadila se na bezpečném místečku pod obloukem dlouhého ušního boltce a oponou rozčepýřených vlasů, jež po své délce měnily své odstíny od světle ořechové až po bledou pískovou žluť.

Naethen ji s poťouchlým, ještě rozespalým úsměvem hrajícím na jeho rtech přivítal: „Ketheriva kheshanari Narivi!" pohlédl na ni koutkem oka, zatímco se sklonil pro ošatku vrchovatě naloženou směsmi, jejichž příprava mu zabrala větší část minulého večera. Na šíji pocítil mírné pnutí, brnění, jež sílilo a sláblo s každými několika údery jeho srdce – jak si duše upíjela z jeho vlastních sil a zároveň mu do žil vpíjela krůpěje sebe samotné. ‚Narivi nabídni doušek své krve, ať životy stovkám zachrání.'

„Přeješ mi krásné ráno?" pohnula Narivi svojí hlavou, upírajíc na něj dvě jiskry, jež měly býti jejíma očima, „někdo už má v tuhle denní dobu skoro poledne!"

„Tak tedy Siiosriva kheshanari, jakpak sis po včerejší procházce po Saabe odpočinula, maličká?" zazubil se na ni, pokoušeje se jí pohladit po plamenné hlavě. Jeho rostlinnými šťávami obarvený prst se otřel o její tělíčko z uhlíků, které modrý oheň odíval.

„Budeme dnes zase vandrovat přes celý ostrov?" její hlas zněl jako ozvěna z dalekého neznáma, dala si však záležet, aby v něm bylo patrné únava a přetrvávající rozhořčení ze včerejší cesty po ostrovních osadách.

„Kdepak," ujistil ji s poloskrytým smíchem, když sestoupil po schodech dolů do přízemí, „dnes zůstaneme ve městě. Obejdeme pár stánkařů, zastavíme se v Kvebethově pekárně na snídani a do odpoledne zasídlíme v ozdravovně. Tilie už musí mít zoufale málo zásob tlumících pryskyřic. Taky bychom se mohli podívat za Ifhim, jestli tedy zrovna nebude mít jinou... společnost."

Místnost byla zhruba ve dvou třetinách rozdělena roztaženým paravánem. V její přední, větší části se nacházel jeden čtvercový nízký stolek nesoucí prázdnou vázu a pár zapomenutých svazků vyschlých bylinných stonků, kolem nějž se rozprostíral podlouhlý a polštáři zavalený divan, lenoška a dvě křesla. Ve dvou regálech, z nichž každý stál po jedné straně vchodových dveří, byly do úhledných řad vyskládané amfory s běžnějšími, nijak nebezpečnými léčivkami, pro něž si místní chodili nejčastěji.

Vzadu za paravánem se táhl kamenný pult obtěžkaný komínky prázdných dřevěných kelímků, na jejichž dnech ulpívala čajová sedlina, konvicí s již dávno vychladnutou vodou a prázdným džbánem. Police pod ním se plnily nádobím, které Naethen jen zřídkakdy využíval. Troje dveře vedly do dalších tří místností – prázdné spíže, maličké umývárny a dlouho nepoužívané druhé ložnice, v níž se momentálně hromadilo různé haraburdí.

Na jedné ze tří vratkých židlí za linkou visela velká mošna, do níž Naethen přendal všechny připravené sáčky, odkládaje proutěný koš na oprýskané sedadlo. Přes lemovaný okraj visely zubatě nastříhané štítky, na kterých zakulaceným rukopisem stály výčty ingrediencí, jež ten daný sáček obsahoval, stejně jako osoba, jíž měl být předán.

Pozorné Narivi neuniklo, že se mu při jejich přerovnávání a posledním přepočítávání třepou ruce. Nepatrně, ale přeci.

Povšimla si pátravého míhání se příliš roztažených zornic, co utlačovaly terakotové duhovky.

Cítila, jak tep, který vháněl život i do ní samotné, co chvíli pokulhává za svým rytmem. Viděla, jak její taemanta s jakousi závratí pošilhává po prázdných kalíšcích od čaje, koutky rtů se mu přitom stáčely do znechucené grimasy.

Ještě v něm doznívaly účinky čaje, který si včera namíchal. Těsně před tím, než její oheň vyhasl a ona se odebrala ke spánku – vychytrale si jeho přípravu načasoval. Nechtěl, aby věděla, po jakých bylinkách sáhne a nemohla mu v tom nijak zabránit.

Ve vzduchu se ještě vznášela matná stopa spánek navozujících léčivek, loveckého kaučuku, který Naethen využíval pro uvolnění namožených svalů. To a ještě něco. Pronikavý, nasládle čpící zápach hlíz černé harpunice, která ve správném množství klidnila počínající záněty, ve špatném nemilosrdně zhasínala kahany všemu živému. Běžně využívaná pro tvorbu nejúčinnějších tlumidel a mazadla na otrávené šípy. Množství jejích šťáv, které kolovalo v Naethenových žilách, zjevně balancovalo na špici na onom křehkém rozhraní zázračného léku a smrtícího jedu.

„Měl bys být opatrnější, Nae," přeskočila na opěradlo židle a z něj na studený popelavý pult, když se Naethen natáhl po provazu uvázaném nad nízkými vrátky k zadnímu dvorku a stáhl z něj dlouhý obdélníkovitý pruh světle zelené látky, který si přehodil přes pravé rameno a v pase několikrát převázal tenkým koženým řemenem. Tkanina jeho hábitu již zažila lepší časy – spousta vláken v ní bylo roztřepených, muchlajících se do žmolků, její barvy flekaté, seprané a vybledlé.

„V čem myslíš?" vzhlédl k ní, když si ještě urovnával lemy nohavic přes otlučená kolena, skrz přerostlou vyšisovanou ofinu Narivi viděl jen jako rozpité pulzující záblesky jasné modři.

„Opatrnější, když si zahráváš s něčím jako harpunice," zavrčela, „nerada bych o tebe přišla dříve, než je nutno!"

Naethen pobledl, podíval se na ni jako dítě na svoji matku poté, co bylo přistiženo s prsty v nádobě se zavařeninou. „Ale vždyť já jsem opatrný," Naethen se užuž chystal, že by něco namítnul, ovšem když opět napřímil páteř, náhlá ztráta rovnováhy jej naklopila nebezpečně nazad, lopatkami napadl na hranu dveřního rámu, loktem nechtěně otevíraje dveře na malou, cihlovou zídkou obehnanou zahrádku, v níž se svíjela rozbujelá klubka zdivočelých bylin a křovisek, které kdysi rostly v již dávno neexistujících záhonech.

Narivi mu svýma přízračnýma očima věnovala přísný, vědoucí pohled, kterým se jej rozhodla potrýznit o mnoho déle, než bylo Naethenovi milé.

„Ale posuď sama, kdybych si ji do čaje nepřimíchal, nohy by mě bolely, že bych nedokázal vstát z postele!" zkusil Naethen uchlácholit rozezlenou duši podruhé, avšak raději pokorně svěsil hlavu a přestal s dalšími pokusy o obhájení sebe sama, když si všiml, že kámen přímo pod jejím plamenným ohonem se rozpálil do červena.

Pro Narivi bylo jeho tělo studnicí živoucí síly, z níž čerpala, aby za ni na oplátku mohla vydávat doušky svého léčivého Světla. Potřebovala je mít odpočaté, čilé a překypující energií – nikoli zesláblé, vyzáblé a omámené čaji z jedovatých bylin a stromů.

Naethen odevzdaně svěsil hlavu, palci si promnul kůži bříšek ostatních prstů, zpod nichž se bíle prosvítily pavučiny jemných vlásečnic, jednu dlaň si přiložil na čelo mezi obočí, druhou na vystouplou rukověť hrudní kosti. Setrval tak na šest sedm hlubokých nádechů, než přestal vrávorat na nejistých nohách a z očí mu vymizel ten vyplašený, desorientovaný výraz.

„Dobrá, dobrá, omlouvám se, neměl jsem si zahrávat se zdravím bez tvého dohledu! Příště si dám větší pozor, ano?" usmál se na ni se snaze si ji udobřit.

„V to pevně doufám," zhoupla se duše, odrážejíc se zpět na svoji obvyklou vyhlídku na Naethenově rameni. Společně se vydali k odchodu.