Taemanta - původní verze

18 - Přístav na druhém břehu moře - část 3

Za malomocného se vydávající dlouhán je vedl přes téměř celé město. Některé jeho části si od jeho poslední návštěvy ještě matně vybavoval – velká, čistá náměstí podobná těm taeckým, na kterých se na sebe lepily stánky trhovců, udržované veřejné lázně obklopené zahradami s umělými jezírky a sochami, třídy lemované honosnými sídly bohatých měšťanů a samozřejmě freviirský palác. Když jimi procházeli, měl skoro pocit, že je zpátky doma, že Taeku vlastně nikdy neopustil. Na jeden krátký okamžik se mu dokonce podařilo oklamat sebe samotného a vnutit si představu, že ve skutečnosti následuje Tilii a Tanlora do Kheeveina chrámu, kde měl co nevidět odbýt mši. Na jeden krátký okamžik se mu podařilo utišit v sobě narůstající nejistotu a uvolnit to příšerné svírání v hrudi, které mu znemožňovalo se pořádně nadechnout.

Jenže krásná iluze, pomocí níž si nalhával, že si ještě může dopřát chvíli klidu, se s konečnou platností rozplynula v momentě, kdy je Praul zavedl do spleti úzkých, špinavých ulic, kterým zdejší říkali Prašivá čtvrť.

Před Prašivou čtvrtí byl velmi důrazně varován, když se onehdy jednoho volného dopoledne spolu s Tanlorem rozhodli lépe poznat spojenecké město. Huqquanský freviir jim dovolil cestovat v doprovodu stráží pouze po hlavních ulicích, které se natahovaly od paláce ve středu města až k přístavu. Tam se směli procházet relativně bez obav. Cokoli, co leželo od zdí vnějších palácových hradeb směrem k plantážím a za nimi se rozevírající poušti, bylo dle panovníkových slov příliš nebezpečné pro kohokoli z vyšších vrstev společnosti.

Teprve teď když si ono nechvalně proslulé místo prohlížel pěkně zblízka, začal mu plně docházet význam freviirových slov. Prašivá čtvrť byla vůbec tím nejodpornějším zákoutím, ve kterém se kdy nachomýtl – a to celé své útlé dětství proživořil v chudinské části Taeky, kde pod jednou střechou žil se svojí k životu v kriminále odkázanou rodinou, nemocnými žebráky a několika překupníky žvýkacího tabáku. Některé domy byly pouze přízemní, mnoho z nich se ani domy nedala nazývat, ale většina z nich byla dvoupatrová, našly se tu i takové, které měly patra tři. Hliněná stavení se o sebe opíraly jako vrávorající opilci. Sypala se z nich tenká omítka a jejich zdi hyzdily pukliny a díry. Ifhi najednou dostal strach – opodstatněný strach – že se na něj některá z nich co nevidět zřítí.

Cesty byly pohřbeny pod nánosem špíny, suti a písku, při stěnách domů se povalovalo vše od zbytků shnilého jídla po fekálie a zvířecí mrtvolky, kolem nichž pobíhala spousta hladových krys. V temnějších zákoutích a tenoučkých postranních uličkách, kterých si člověk mnohdy ani nevšimnul, dokud okolo ní přímo neprocházel, se krčila vyzáblá chudina. Ze stínů na pětici taemantů zvědavě pohlížely hladové oči unavených, chorobami prolezlých almužníků s kručícími žaludky, dětí, z nichž se během několika let téměř jistě stanou zlodějíčci, lehkých děv i starých zlodějů, kteří si vážně pohrávali s představou, že by si od kolemjdoucích cizinců násilím vzali jejich majetek a dost možná i život.

Ifhi cítil, jak jejich zraky dopadají přímo na něj – na vyšívané oblečení z kvalitních látek, které nosil, na těch pár blyštících se prstenů, které mu Tanlor daroval. Měli na něj největší zálusk. Věděl to. Byl pro ně chodící pokladnicí – tomu, aby si z něj něco urvali pro sebe, jim bránila pouze přítomnost Ardina a Ramore, kteří drželi svou palici a kostěnou dýku tak, aby na ni všichni přihlížející dobře viděli, a strach z Kheevey, která se mu v jednom kuse otírala o nohy v podobě černé pralesní pumy. Zatímco je Praul každých pár minut ujišťoval, že už se blíží putyce, v níž měl přechovávat své krádežemi nastřádané peníze, nepřestával se držet Naethenova předloktí.