Taemanta - původní verze

18 - Přístav na druhém břehu moře - část 1

Z horního patra putyky U Dřevěný hnáty, jež se se svou nabídkou pití v Prašivé čtvrti těšila vcelku slušné reputaci, se dalo do přízemí sejít i po úzkých schodech, které příhodně končily před pultem hostinského, který se vždy pídil po penězích za nocleh. Avšak jak Praul po týdnech žití v jednom ze zdejších pokojů zjistil, daleko rychlejším a bezpečnějším způsobem, jak se dostat dolů, bylo proskočit oknem.

Vytáhlý mládenec nejprve pečlivě zamkl dveře, které jeho kořalkou a tabákovým kouřem načichlé komůrku dělily od klikaté, mizerně osvětlené chodby, v níž mimo svých dočasných spolubydlících narážel na po zemi se povalující se opilce, zlodějíčky, co jim šacovali kapsy a brašny, aby si poté výměnou za drobné, které od nich ukořistili, mohli utopit všechny své radosti i strasti v pár sklenkách levného pití. Aby se pojistil, že se do jeho příbytku nikdo nepovolaný neprobije, přisunul ke dveřím ještě moly obsazený šatník, na jehož každodenním přetahování sem a tam si posílil ochablé svaly na pažích a zádech – nebyly ještě pod kůží vidět, ale když stiskl svá ramena, mohl pod vrstvou měkké hmoty dobře nahmatat jejich provazce. A to se počítalo!

Jakmile byl s přesouváním nábytku hotový, sebral z postele svůj pískově hnědý plášť, který byl tak akorát dlouhý na to, aby mu zakryl celé paže až ke konečkům prstů.

Třebaže venku bylo pořádné horko a vysoko na obloze viselo rozpálené slunce, před nímž se většina obyvatel Huq Quan krčila ve stínech svých domovů, Praul si na sebe navlékl lněnou tuniku s dlouhým rukávem. Krátké kudrnaté vlasy a protáhlý obličej s havraním nosem si schoval pod provizorní pokrývku umotanou z pruhu bílého plátna, přes kterou ještě přetáhl kápi pláště, takže to jediné, co z jeho tváře bylo vidět, byly dvě černé oči. Dlaně s dlouhými, jako pavoučí nožky ohebnými prsty si obvázal starým obinadlem.

Dával si záležet, aby z jeho kůže bylo vidět co nejméně, aby látka zakrývala co nejvíc z těch mléčně bílých map, skvrn a fleků, které posévaly jeho jinak kávově hnědou pokožku. Velice snadno se totiž vrývaly i do těch nejděravějších pamětí, velice snadno k sobě přitahovaly pozornost a velice snadno se daly použít jako jeho hlavní poznávací znak. Tudíž si musel při potloukání se ulicemi dávat opravdu dobrý pozor, aby si jich nevšimli prostí měšťané a už vůbec ne všudypřútomné stráže, které se za ním hnaly nejdřív kvůli zatykači, co na něj nechal vypsat taecký freviir, a později i kvůli jeho častému ‚vypůjčování si' platidel od lidiček, kteří mu k tomu svou nepozorností dali příležitost.

Všechny peníze, které se mu doposud podařilo nashromáždit, měl uschované uvnitř přesluhující slaměné matrace, do níž zespodu podél švu vyřízl lehce přehlédnutelný otvor, který nyní ještě víc maskovala tlustá vrstva pavoučích vláken, jež při zběžném pohledu působily jako látka staré záplaty. Když je ráno přepočítával, zjistil, že jich má bez pár drobných téměř přesně akorát, aby je směnil za slušný pouštní povoz tažený zvířaty, která hned na začátku cesty přes duny nepojdou na vyčerpání.

Zatímco si obvazoval poslední dva docela vybledlé prsty, koutkem oka zašilhal k důmyslnému úkrytu svých bronzových, zlatých, zelenkavých, červených a fialových pokladů, který musel ještě pár hodin zůstat neobjeven. Kdyby o ty peníze teď přišel, čekal by jej trest daleko horší než smrt rozčtvrcením či nabodnutím na kůl.

Jeho drahá přítelkyně Aurima ho měla ráda, rozhodně raději než většina členů jeho vlastního kmene. Ale vážně pochyboval, že by projevila nějaký soucit nebo pochopení, potažmo slitování, kdyby jí oznámil, že se bude muset i s taemanty, které si na ostrově nalovila, vláčet celou tu štreku do Therefe po svých.