Taemanta - původní verze

28 - ...a odměnou ti bude úrodná půda - část 1

Moji milí čtenáři!

Mnohokrát se Vám omlouvám za tak dlouhou prodlevu ve vydávání Taemanty! Maturity a stres s nimi spojený mi nedovolil soustředit se na psaní. Nyní ale všechno zlé pominulo a ona tvůrčí část mé dušičky je odhodlána v co nejbližší době dohnat všechny resty!

Přijměte tuto kratší část - na níž jsem se sama neskutečně těšila od chvíle, co jsem začala sepisovat Pustiny - společně s jednou menší ilustrací vytvořenou mou maličkostí jako omluvu.

Rada do čtení: Tato část je silně inspirována skladbou, kterou jsem Vám připojila výše. Zkoušela jsem psaní uzpůsobit tak, aby děj seděl s gradací hudby, ale to se mi bohynímžel nepovedlo. Skladbu si můžete samozřejmě pustit do čtení, můžete ji i přeskočit úplně. Ale já bych vás poprosila, abyste si část nejprve přečetli a skladbu pustili až poté a pokusili se představit si při jejím poslouchání vše, co se odehrálo. Vězte, že nebudete litovat!

Nechť se dnešní čtení líbí,

Vaše A. A. Fir

Vprostřed noci jim na cestu po prašné silnici nesvítilo nic než stříbrný srpek úžícího se měsíce. Na rozdíl od Taeky, která nikdy pořádně nezamhouřila oči, většina Therefe uléhala ke spánku velmi brzy po setmění. V tuto chvíli se v pozemním sídlišti nenacházel téměř nikdo, kdo by nespal. Byl to zvláštní pocit, kráčet mezi řadami hliněných, potemnělých přístřešků, v úplném tichu, v úplné tmě, úplně sám. Zpoza rohů a zpod venkovních přístřešků na něj tu a tam zasvítila očka kdejakého telete či probuzené slípky, zevnitř domů k jeho uším doléhaly tlumená chrápání, popřípadě křik hladového nemluvněte, které chtělo dát napít. Možná si s ním hrála jen jeho vlastní, strachem vybuzená představivost, ale byl by přísahal, že se ty stíny v jeho blízkosti podivně vlní, že v kvílení půlnoční meluzíny slyší hlasy všech svých známých, jimž bída, příjice, kořalka či kudla jakéhosi nikdy nedopadeného zlodějíčka znatelně zkrátila dobu bytí na tomto světě.

Nemohl si nepovšimnout, že dole se teplota držela o poznání níže než nahoře na ohněm osvětlené terase. Ještě nedorazil ani na konec cesty k polím a jezerům, a už mu na předloktích vyskakovala husí kůže. Kheevea přeměněna v roj bzučících včel poletovala rozptýlená v jeho blízkosti, tvoříc tak jakési uskupení malých, zlato-černých vojáků strážících přetvářeče před případným nebezpečím. V sevřených pěstích, které si tisknul na hrudník, snaže se tak bojovat proti chladu, na který si ještě nezvykl, svíral zrzavého sedminožce. Pavouk se hlavohrudí a předními dvěma páry nohou prodral skrze jeho prsty, zkoumavě se rozhlížeje okolo sebe. Jeho makadla se mu ovíjela kolem nehtu prsteníku, jako by se mu tak pavouk snažil dát na zřetel, že tu s ním je a také s ním zůstane.

Pole, které vybrali jako své první velké pokusné stanoviště, nyní paradoxně připomínalo posvátný hřbitov více než Jáma, která tu tuto úlohu plnila již řadu dlouhých let. Do sítí pečlivě obalená těla ležela rozprostřená na rozích a uzlech pavučiny, jejíž vlákna se i v temném šeru blýskala jako stříbrné struny. Okolo nich tiše čekaly vysazené květiny, dřeviny a býlí, jež se svými listy a nízkými větvemi skláněly nad oběťmi Hariimovy zhouby jako lidé ve smutečním zástupu.

Démonovy stíny jej pronásledovaly po celou dobu, doslova se mu lepily na paty a proměňovaly sypký písek pod jeho nohama v hustou, lepkavou melasu. Sotva však překročil první z napnutých vláken sítě, dala mu Hariimova moc pokoj. Jako by pro ni pavučina byla neprolomitelnou bariérou, za níž se prostě nemohla dostat dál.

Odpor, jenž přetvářeč k celému tomuto místu cítil, z jeho těla pozvolna vymizel. Žaludek mu v břiše už nevytáčel mnohačetné piruety, paže se mu už samy od sebe nesnažily schovat za zády před mrtvými těly, kolem nichž se musel celý den ochomýtat. Dokonce i strach, kvůli němuž se nejednou chtěl otočit na podpatku svého sandálu a utéct zpět do bezpečí a tepla Síně, na konci pěšiny ústící na planinu polevil.