Taemanta - původní verze

19 - Rudý písek, rudá krev - část 4

„Ano, ano! Panebože, ano!" zajásal poplašený Praul, ještě rozdýchávaje šok z velmi blízké smrti, když zpoza skal vystoupil první z obrovských Ruchkových strážců. „Že vám to taky trvalo, zlatíčka moje!"

Natáhl se po jeho noze, vděčně ji pohlazuje a zachycuje se jí, aby si pomohl na nejisté nohy. Pavouk se na svých končetinách vypnul vysoko nad něj, schoval jej pod sedmici svých končetin, připraven jej bránit párem kusadel dlouhých jako Praulova předloktí.

Zatímco další dva, kteří se ze svých úkrytů v kamenech vyškrábali záhy po tom prvním, se pustili do pronásledování svých nových nepřátel, ten první zůstal se svým následovatelem, drže nad ním stráž. Svoje kusadla si opřel o Praulovo temeno – kdyby chtěl, během okamžiku by mu odkousl hlavu z krku. Na druhou stranu, proč by svému chráněnci v nesnázích něco takového dělal?

Ti z hrdlořezů, kteří nebyli příliš zaneprázdnění oháněním se vlastními zbraněmi, na následovatele se zarazili. Pomalu počali ustupovat dál – koneckonců věděli, co by se s nimi stalo, kdyby se dostali moc blízko nevěkým potomkům Hariimova úhlavního nepřítele.

Dušný Praul bryskně zhodnotil nastalou situaci. Ardin i Ramore byli zaneprázdněni víc než dost – snažíce se přemoci hned osm útočníků naráz. Kupodivu i takovou přesilu zvládali s obdivuhodnou elegancí – jinovatkou pokrytá Ramore činila všechny výpady pomocí své palice a Ardinovy vypůjčené dýky, zatímco piscer roztáčel svá ledová ostří a sekal proudy krve, jež si bral z rozšklebených ran svých protivníků. Ti houževnatější se zarytě oháněli čepelemi a bodci, ale ti slabší a ranění si od piscerů tančících ve smrtícím tanci udržovali určitý odstup – bylo jen otázkou času, kdy se stáhnou úplně. Praul si byl skoro jistý, že by boj zvládli i bez pomoci dvou Ruchkových strážců. Nicméně dvoje kusadla prahnoucí po krvi jejich nepřátel jim zajisté přišla vhod!

Praulův pohled padl na hubeňoučkého elfa se světlou ofinou a Světlem prozářenými žilami. Křísič se potýkal větším svízelem – obklopený třemi vrahy, z nichž jeden byl lučištníkem, klopýtal nazad, uzoufaný a vystrašený. Narivi v jeho náruči nyní nabývala podoby kulového blesku, varovně sršícího do všech stran. Horký vzduch se kolem nich tetelil, Narivin žár spékal písek pod Naethenovýma nohama.

Elfovi by se evidentně nějaká pomoc hodila – následovatel k němu užuž chtěl vykročit, když si všiml zpět k vozu se vlečícího přetvářeče tisknoucího si pořádně krvácející ránu pod ramenem.

„Já ti říkal, že se o sebe nepostaráš, zatraceně!" zasípal, pobízeje své pavouky, ať se vydají za ním.

----

Ifhiho tělo těžklo rychleji, než předpokládal. Netušil, jestli za to mohla rychlá ztráta krve nebo šťávy jedovaté rostliny, které mu teď tekly v žilách, ale věděl, že s oběma musí něco co nejrychleji učinit, jinak to jediné, co Kheevea v téhle poušti přetvoří, bude jeho tělesná schránka. Dovnitř do vozu se ještě vyškrábal – ti Hariimovi fanatici se o předměty v něj vůbec nezajímali, šlo jim jen o živé pasažéry. Opíraje se o Kheeveu přeskákal ke své brašně, v níž měl mít taštičku první i poslední záchrany od Tilie.

Zde se setkal s nepříjemným problémem – jednou rukou brašnu nedovedl otevřít z rány, z níž se červená krev řinula čím dál tím silnějším proudem, se tu zdravou bát spustit.

„Stibpe sirviira teh'seve!" zanadával, neúspěšně zkouše ovládnout předloktí, do nějž vedoucí šlachy byly nejspíš přeťaty zrezivělým ostřím.

Zrak se mu rozostřoval, dech se stával mělčím a rychlejším – zachvacovala jej panika, která byla právě tím posledním, co teď potřeboval. Splašeně bijící srdce mu v hrudníku vynechalo jeden tep, potom uhodilo příliš silně. Chvilku tlouklo zase správně. Potom vynechalo a bouchlo podruhé. Potřetí. Počtvrté. Mysl se mu celá otupila. Pořád byl s to myslet, ale pomaleji, vlastní myšlenky jako by tahal z hrnce plného vazkého medu – u všech bohyň, tohle přeci byly přesně ty příznaky otravy harpunicí, o kterých mu vyprávěl Naethen.