Dívka z Havraspáru

Pan profesor Longbottom

Toho dne se už Rosalie neobjevila na vyučování. Ihned co ze sebe trochu upustila vztek, si uvědomila, že zašla příliš daleko. To co řekla Philovi, nebylo zrovna to nejmoudřejší, ale tak to bohužel v tu chvíli cítila. A teď se za to styděla. Nechtěla však vidět ani Huntera a už vůbec ne Amy, i když ta za nic nemohla. 

A tak strávila zbytek vyučování ve své komnatě, kde měla aspoň chvilku klidu. Po všem přemýšlení potřebovala radu a ne jen tak ledajakou. A proto popadla prázdný pergamen a začala psát vše, co měl právě na mysli a vše co v posledních měsících zažila. Všechna tajemství, která v sobě před Lucy skrývala. Tento dopis neměl sloužit jako ujištění, že je v pořádku. Měl sloužit přesně naopak. Měla si v něm vylít srdce a přiznat si, jak se jí za ty dva měsíce celý život pokazil.

Poté co dopis doškrábala, vydala se celá zahalená do západní věže. 

Sovinec měla Rosalie ze všech míst v Bradavicích nejméně v lásce. Vždy to tam děsně páchlo, otevřenými okny sem proudil skučivý a chladný vítr a po zemi se často povalovaly kostry mrtvých zvířat, které zbyly po školních či studentských sovách. Rosalie tedy co nejrychleji vyhledala svou sovu Filippa a o několik vteřin poději se od ní Filipp vzdaloval i s dopisem. 

Rosalie ho ještě hodnou chvíli pozorovala, dokud z něho nezbyla jen malá tečka v dálce. Havraspárce dělal čerstvý vzduch mnohem lépe, než si dokázala přiznat, ale i přesto se nakonec rozhodla, že tu ještě několik minut posečká. Navíc teď (v době vyučování) tu bude nerušena. A tak se zahleděla do krajiny, která jí výška sovince poskytovala.

,,Neměla byste být na vyučování?" pronesl někdo najednou, až sebou Rosalie trhla. Svůj rudý zmrzlý nos obrátila na pana Longbottoma, který v ruce svíral balíček a překvapeně jí pozoroval. 

Na panu Longbottomovi se podepisovalo stáří, ale i tak dokázal ještě stále provádět zázraky ve svém učení. Byl jedním z jejich nejlepších učitelů a nejen proto že byl otcem Franka a Alice.

,,Já jsem... nebylo mi moc dobře a tady se dobře přemýšlí," pronesla Rosalie popravdě a vyčkávala, že jí profesor okamžitě vykáže na hodinu. K jejímu údivu však jen soucitně přikývl. 

,,Rozumím...  já sám jsem tu jako malý trávil hodně času. Ne vždy jsem to zde na škole měl lehké..." přiznal profesor Longbottom, přičemž se vyhnul havraspárčinu pohledu. Raději popadl sovu a uvázal na ní balíček. Rosalie se ho chtěla optat, proč se namáhá chodit do sovince, když může mít svou sovu u sebe v kabinetě, ale na mysl jí vytanula úplně jiná otázka. 

,,Vy a že jste to tu měl těžké? Tomu se mi nechce věřit, vždyť jste zabil samotného..." havraspárka vmžiku utichla. Nevěděla zda to pro pana profesora není moc osobní. Přeci jenom to bylo zlé období a nikdo o tom neměl chuť mluvit.

,,Ano, sice jsem zabil Nagini.." pronesl to tak prostě, jakoby to nic nebylo. Rosalie v něm díky tomu cítila jistý obdiv. Stejný obdiv jako cítila k Lilynimu otci. ,,Avšak ne vždy jsem byl takový," dodal a po celou dobu se věnoval své sově. Rosalie stále nerozuměla tomu, že by někdy pan Longbottom mohl být jiný než statečný, za kterého ho vždy považovala. 

,,Tak už pojď, nebo tady umrzneš až na kost. Udělám ti bylinný čaj, ten tě prohřeje. Nemyslím si, že by byla manželka ráda, kdybys za ní za pár dnů přišla nemocná. Už teď má dost práce.. no hm, tak pojď," pan profesor Longbottom se zamyšleně vytratil ze sovince. Rosalie chvíli trvalo, než si uvědomila slova, která právě profesor pronesl. 

,,Počkejte..." vyřítila se za ním po schodech dolů, ,,narážel jste na včerejší napadení profesorů, že ano?" 

Profesor Longbottom zaúpěl a zastavil se. ,,Neměl bych o tom mluvit se studenty, to snad chápeš." 

,,Ano jistě, ale přeci jenom jsem primuska..." pokusila se přesvědčit profesora. Ten jí na to však neodpověděl a znovu se vydal po schodech dolů. ,,Franka napadlo, že je to nějaká horečka, ale já vím, že profesory něco napadlo... něco nebo někdo přesněji..." nedala se havraspárka a sestupovala po schodech za panem profesorem. Ten však je posměšně zakroutil hlavou nad nápadem jeho syna. 

,,Pane profesore? Bylo to nějaké zvíře? Nebo nějaká osoba?" chrlila své otázky dál, ale profesor jí stále ignoroval. Rosalie se najednou zastavila a optala se na poslední otázku, kterou si byla jistá, že zaujme profesora. ,,Má to co do činění s komnatou zakladatelů?" 

Přesně jak čekala. Pan profesor se zastavil a chvíli tam jen tak stál zády k ní. Pak se překvapeně pootočil směrem k ní a vyšel těch pár schodů, které je oddělovaly. ,,Co přesně víš o té komnatě?" optal se pan profesor přísně, až přeběhl havraspárce mráz po zádech. Takhle pana profesora ještě nikdy neviděla. 

,,Já...  já jsem o tom jen četla v knihách..." pronesla první větu, která ji napadla. Vzápětí si ale uvědomila, co za hrozný blábol vypustila z pusy. ,,Pojď... není zrovna bezpečné o tom mluvit tady.." pobídl ji pan profesor. ,,Ale..." ,,Slibuji, že ti vše vysvětlím." A tak ho havraspárka následovala až do školních skleníků, kde za nimi zavřel skleněné dveře. Ještě se porozhlédl po okolí, zda tu někdo či něco nečíhá a pak spustil. 

,,Rosalie, teď ke mně musíš být naprosto upřímná, ano? Jak víš o té komnatě?" optal se ji znovu vážně a Rosalie postřehla v jeho očích i jistou dávku obav. Nemělo cenu před ním něco tajit, možná se dozví i něco, co ji pomůže. 

,,Na začátku školního roku jsem jí objevila. Bála jsem se, že by to mohlo být pro studenty nebezpečné, a tak jsem se snažila přijít na to, co za těmi dveřmi je... pochopitelně jsem objevila jen dveře..."

Profesor Longbottom se zatvářil šokovaně a ustaraně zároveň. ,,Proč si to někomu neřekla?" optal se udiveně. No tak na tuhle otázku Rosalie odpovídat nechtěla. Nechtěla do toho zatahovat Hunter, stačí že ona z toho bude mít problémy. Byl to vlastně Hunterovo nápad, aby o tom pomlčeli. 

,,Já nevím, ale teď si uvědomuji, že bych dala nevím co, kdybych to někomu řekla. Místo profesorů to mohli být malé děti a ty by si asi jen tak neporadili... co to tedy bylo? Nějaké zvíře?" optala se profesora havraspárka. 

,,Já nevím.. nikdo to neví... bylo to tak rychlé a nenápadné.." 

,,Ale jak to mohlo nadělat tolik škod?" 

,,To je přesně to, Rosalie, co nám dělá starosti. Je možné, že je to pořád na hradě a v tom případě není nikdo v bezpečí... minimálně v noci ne," profesor Longbottom se sesunul na nejbližší židli, která stála nedaleko něho. 

,,To proto musela paní ředitelka na ministerstvo?" optala se zvídavě havraspárka a profesor, zahleděný někam do neznáma, přikývl. 

,,Myslíte... myslíte, že se mohl vrátit... no Voldemort?" optala se tentokrát nejistě a vyděšeně. Pan profesor na ni pohlédl a chvíli přemýšlel. ,,Nemyslím si, sám jsem byl u toho, když byl poražen. Avšak nemůže vyloučit, že by to mohl být nějaký jeho nadšenec, nebo něco horšího." 

,,A proč tedy tu komnatu nezničíte?" vychrlila další otázku, která jí přišla na jazyk. ,,To je právě to, co mě nejvíc znepokojuje," pronesl zcela okamžitě profesor. Rosalie však nepochopila ani slůvko. Tuto nejasnou odpověď nečekala. 

,,Problém je v tom, že jí ještě nikdo nikdy nenašel..."