Dívka z Havraspáru

1. ročník v Bradavicích

,,Dobré ráno, studenti!" zvolala profesorka McGonagallová, která se hnala ke své katedře a za sebou nechávala vystrašené studenty prvního ročníku. Ihned co došla ke své katedře, se prudce otočila a s nadzvedlým obočím očekávala jejich odpověď. Studenti se vmžiku vzpamatovali a sborově odpověděli ,,Dobré ráno, paní profesorko!"

Profesorka spokojeně přikývla a porozhlédla se po nových studentech. Sama moc dobře znala své nové žáky, jelikož ona sama všem rozesílala dopisy o přihlášení do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Přeci jenom to byla její funkce v pozici ředitelky, kterou vykonávala už pár let.

Pohled se jí zastavil na dívce s rudými vlasy. Moc dobře věděla, kdo to je. Byla velmi hrdá, že může odučit posledního potomka Harryho Pottera.

,,Jak už jistě víte, jmenuji se Minerva McGonagallová a v mých hodinách budeme probírat přeměňování. Je to velmi přesná a delikátní větev magie. Ví někdo přesnou definici transfigurace?" tázavě pohlédla na své studenty, kteří okamžitě sklápěli své obličeje ke svým lavicím. Paní profesorka se v duchu ušklíbla, tuto otázku pokládá studentům prvních ročníku každý rok a každý rok to vypadá úplně stejně...

Najednou ale postřehla malou ručku vykukující z modrého hábitu havraspárské koleje. ,,Ano slečno Oliverová?" vyzvala svou mladou studentku.

Blondýnka z havraspáru zrudla a poté spustila: ,,Transfigurace je změna objektů v našem fyzickém světě. Nejde však pouze o změnu vzhledu, ale také o molekulární strukturu předmětu."

Profesorka McGonagallová na ní chvíli překvapivě zírala, načež si trapně odkašlala. ,,Ano velmi správně, slečno Oliverová," podezřivě si prohlédla svou studentku, ,,uděluji havraspáru 5 bodů."

Třídou se ozvalo hlasité zatleskání ze strany havraspárských a zaklení ze strany ostatních kolejí. Hlavně ze strany mrzimoru, který byl jejím dlouhodobým rivalem.

Mladá blonďatá čarodějka zaslechla posměšek od kluka, který seděl nedaleko ní. Ten chlapec jí nazval šprtkou. Moc dobře věděla, co to slovo znamená a normálně by jí to potěšilo, nejspíš. Ale ten opovrhující tón, který chlapec u tohoto slova použil, se jí nelíbil. Rychle svůj rudý obličej sklopila směrem k lavici. ,,Nic si z toho nedělej," pronesla najednou dívka vedle ní, která jí jemně dloubla do ruky, ,,je to jen hlupák, který ti závidí." Havraspárka udiveně pohlédla na usmívající se mrzimorku snědé barvy s nepoddajnými černými kudrlinami. ,,Jsem Mia," dodala s úsměvem na tváři.

Nevěděla ale, že mladou blondýnku udivilo to, že jí utěšuje právě dívka z rivalské koleje. Sama si myslela, že mezi kolejemi panuje nepřátelství. ,,Já jsem Rosalie," dodala pořád trochu zmateně a hned nato se obrátila na profesorku McGonagallovou, která pokračovala ve svém úvodu do transfigurace. Nechtěla přijít ani o jedno slovo jejího výkladu.

Když jejich první hodina v Bradavicích skončila a profesorka svižným krokem opustila svou učebnu, mladá Rosalie si začala balit své knihy a pro jistotu si kontrolovala, jestli má u sebe všechny pomůcky, které potřebuje na další hodinu lektvarů. Moc dobře věděla, že mají hodinu lektvarů, měla totiž dopodrobna nastudovaný rozvrh, stejně jako plán školy.

Zvedla se tedy ze své lavice a vydala se směrem do sklepení, cestu jí ale zatarasila nastražená chlapecká noha, díky které se skácela k zemi i se všemi věcmi, které u sebe měla. Okamžitě nahmatala svou hůlku a ulevilo se jí, že je celá. Jak jinak by mohla studovat na téhle škole bez hůlky?

,,Vidíš Georgy, hlavně že má mozek, ale k čemu jí je?" pronesl onen chlapec posměšně, který ji na začátku hodiny nazval šprtkou, ,,Není divu, že od ní rodiče odešli..."

Mladé havraspárce se zastavilo srdce a z očí ji vytrysklo pár slz, které okamžitě schovala do svého hábitu. Vmžiku si posbíral své věci, které při pádu ztratila a vyběhla z učebny dřív, než byste řekli famfrpál. Ještě stihla zaslechnout pár sprostých dívčích slov směřovaných nejspíše na onoho kluka.

Tentokrát už nebylo jejím cílem dostat se do sklepení, ale někam, kde jí ten zatracený kluk nenajde. Dívčí záchody, to je jediné místo, kde se může vyplakat a vypustit ze sebe všechen ten stres z nové školy a z nových lidí. Ale to nebyl ten hlavní důvod, hlavní důvod bylo to, co řekl ten kluk.

Byla to její Achillova pata, o které si myslela, že se o ní v nové škole nikdo nedozví. A rozhodně nečekala, že jí to někdo vmete do tváře hned první den školy a ještě k tomu výsměšně. Byla to totiž pravda. Rodiče ji opravdu opustili, když jí byli čtyři, a už sedm let žije s tím, že jí její rodiče nenáviděli, a proto se jí zbavili. Vlastní rodiče.

,,Rosalie? Jsi tu?" ozval se najednou holčičí hlas, který se nesl dívčími záchody. Mladá havraspárka, která plakala v jedné z kabinek, vystrašeně utichla. ,,Říkala jsem vám, že tu nebude.." zaslechla další dívčí hlas, který s jistotou patřil dívce, která pořvávala na toho kluka, který ji ublížil. Tohle přesně Rosalie nepotřebovala. Nepotřebovala, aby jí někdo viděl, jak pláče.

Po pár minutách nic nedění, když si Rosalie domyslela, že jsou dívky pryč, si hlasitě povzdechla. Což byla nejspíš chyba, protože hned nato se rozrazily dveře od její kabinky a v nich stála rudovlasá nebelvírka, hnědovlasá zmijozelka a mezi nimi nakukovala černovlasá mrzimorka, ve která Rosalie poznala Miu.

K jejímu údivu se všechny tři dívky zatvářily lítostivě a nacpaly se k ní do malé kabinky.

,,Nic si z toho kreténa nedělej," pronesla hnědovlasá zmijozelka, která si přisedla z její levé strany. Podle jejího zvoleného sprostého slova Rosalie poznala, že se jedná o dívku, která ji bránila. ,,Jo přesně. Ten kluk si nevidí do pusy," Rosalie stočila pohled doprava, kde seděla rudovlasá nebelvírka. Nakonec stočila pohled na mrzimorku, která si přisedla naproti ní a věnovala jí povzbuzující úsměv.

A tak v této malé kabince mezi malými dívkami začalo velké přátelství. Přátelství kolosálních rozměrů mezi čtyřmi kolejemi.