Nevinné ptáče

35.

Byl jsem si naprosto jistý tím, že Joshe nesnáším. Ve chvílích, kdy jsem to zrovna neříkal nahlas, tak jsem si to většinou aspoň myslel. Ale když se mě na to bez žertu v hlase zeptal, bylo pro mě najednou těžké to vyslovit. Řekl jsem mu to před pár vteřinami, ale to by to mohlo být bráno jako přehánění nebo jako vtip. Jenomže, pokud teď řeknu ano, tak už to bude bráno s naprostou vážností. Nevěděl jsem, jestli ho mám opravdu nerad natolik, že jsem schopný mu to říct i do očí.

Zavrtím hlavou. A sklopím tvář k zemi.

„Jsi na mě hnusný naprosto od první vteřiny, co jsme se spolu bavili," poznamená „nikdy jsem na tebe nebyl zlý, nebo snad ano?" Čekal, že něco řeknu, jenomže já mlčel „Je to kvůli tomu, jak jsem tě vyhonil? Nebo za to prostě může to, jaký jsem?"

Opřu si lokty o kolena a pak si složím hlavu do dlaní „Já nevím."

„Nevíš, jestli mě nesnášíš nebo nevíš proč mě nesnášíš?" zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. Mé negativní pocity k němu z velké části pramenily z mé žárlivosti. Věděl jsem, že ta chyba je tak nějak i ve mně. Ale to neznamenalo, že by se Josh nemohl chovat lépe. Občas byl vážně hrozný, ale zas na druhou stranu někdy byl i malinko fajn. Ale jen opravdu zřídkakdy.

„Dobře. Tvé vyjadřovací schopnosti jsou naprosto na bodu mrazu. Dobrý vědět."

Na jeho poznámku jsem nijak nereagoval.

„Do prdele, proč to s tebou musí být vždycky tak složitý?" zvolal.

Vzhlédl jsem k němu.

Pohled mi opětoval „Pojď, vstávej," vybídl mě.

Nevím, proč jsem ho poslechl. Prostě jsem nad tím nepřemýšlel. Když jsem stál, tak jsem díky tomu, že byl na nižším schodu, byl výjimečně vyšší než on.

„Co takhle se jít projít nebo tak?" navrhl a neparně se usmál.

„Fajn," souhlasil jsem bez jakékoliv emoce v hlase a pak jsme se vydali ze schodů. Prvních pár kroků jsme mlčeli.

„Takže..." začal „proč ses dneska v té herně tak sesypal?" zeptal se opatrnějším tónem hlasu, než měl ve zvyku.

„To je složitý." Odbudu ho stroze „Kam vůbec jdeme?" zeptal jsem se ho, když jsme stáli dole v hale.

„Za roh," kývl na chodbu, co se schovávala vedle schodiště „jsou tam dveře na zahradu. Na rozdíl od tamtěch," podvědomě mávl rukou na hlavní vchod „jsou odemčené.

Přikývnu „Už sis to tady slušně prošmejdil, co?" poznamenám, když ho následuju ven z domu.

„Jo, myslím, že jsem byl skoro všude, kde to není zamčený" došel nakonec zmíněné chodby, otevřel dveře, které byly v horní polovině prosklené. Vyšel ven a pak mi je podržel, abych jimi mohl také projít na zahradu.

Zamžoural jsem proti slunci a dal si ruku k čelu, jako stínítko.

Josh strčil do dveří a ty se zabouchly. Ohlédl jsem se po tom hlasitém zvuku. Neměly z téhle strany kliku. Místo ní tam byla jedině koule, takže se nedaly otevřít.

Zamračil jsem se na něj „Seš pitomej? Jak se dostaneme zpátky?!" vyčtu mu.

„Nešil hnedka," poznamenal „tam," ukázal na první okno, na jehož parapetu stál truhlík s muškáty „pod tím květináčem je erární klíč."

Překvapeně zamrkám „Jak to sakra víš?"

Pokrčil rameny „Omylem jsem se zabouchl venku. A Sigmund se mi zdál jako ten typ člověka, co by si schoval klíč. Tak jsem se zkusil kouknout pod nejbližší kameny a do truhlíků a pod truhlíky... Měl jsem štěstí."