Nevinné ptáče

20.

Ruce položil na mé boky. Sklonil se ke mně. Měl rty u mého ucha „Zadrž dech," vyzval mě. Nepřemýšlel jsem nad tím a prostě to udělal. Popadl mě a hodil do vany s ledovou vodou. Vynořím se a z plic vypustím veškerý vzduch, dřív, než jsem se nadechl prohlásil: „Čtyřicet vteřin," a jednou rukou mi zmáčkl nos a druhou mi přitiskl na ústa. Potom mě ponořil pod vodu. Po chvíli mi zalehlo v uších. Cítil jsem tlak na hrudi, způsobený nedostatkem vzduchu. Chtěl jsem lapat po dechu, ale nemohl jsem. Měl jsem pocit, že se dusím, naštěstí mi nemohla do plic natéct žádná voda. Před očima mi tančily černé mžitky. Vytáhl mě ven. Splašeně jsem dýchal. Klepal jsem se. Postavil mě, ale podlomila se mi kolena, dosedl jsem na kraj vany. Přes ramena mi hodil ručník a vzal mě do náruče. V pokoji mě položil na postel a zakryl mě peřinou. Přitáhl jsem si nohy k hrudníku a tvář složil do dlaní. Třásl jsem se nejen kvůli zimě, ale protože jsem se přes slzy nemohl pořádně nadechnout.

Bylo toho na mě moc. Ty návaly vzteku, potom ten strach z toho, že mě ošuká a nakonec pocit, že se utopím.

Cítil jsem, jak se prohýbá postel vedle mě „Andy," oslovil mě. Zezadu mě obejmul „Už je to dobré." Z jeho těla sálalo teplo, za což jsem byl vděčný „Zhluboka dýchej, ano?" zašeptá a dá mi pusu do vlasů.

Snažil jsem se ho poslechnout, ale i tak se mi nedařilo přestat vydávat ty hekavé zvuky. Jemně přejížděl prsty po mé kůži. Dlaněmi opustím svou tvář a obejmu se, když se mi začínalo dařit normálně se nadechovat „Myslel jsem, že to uděláte," zašeptám.

Prohrábl mi vlasy „Schválně jsem se chovat tak, abys sis to myslel."

„Měl jsem z toho strach," přiznám tiše.

„Chtěl jsem to udělat."

Přetočím se na záda, abych mu viděl do tváře „Proč jste to neudělal?"

„Abych ti ukázal, jak hledám cestu mezi tím, co chci já a tím, co ty nechceš."

Nadechnu se „Mrzí mě to, že jsem křičel."

„To je v pořádku," odhrnul mi vlasy z čela „byl jsi na mě právem naštvaný, a tak jsi křičel." Odmlčel se „Ale až mi budeš chtít příště něco vyčíst, tak to probereme v klidu, ano? Nechci, abys na mě křičel. Jestli to ještě jednou uděláš, tak vymyslím mnohem přísnější trest, než vanu se studenou vodou. Jasné?"

Přikývnu.

Zhluboka se nadechne „Andy," řekne s náznakem výhružky „používej slova."

„Omlouvám se, Pane."

Nakloní se nade mě a věnuje mi krátký polibek do prohlubně u klíční kosti. Přejede mi dlaní přes žebra a zastaví se na mém boku „Chtěl bych si tě vzít do herny," poznamenal před tím, než se znovu rty dotknul mé kůže „sice jsem ti už odpustil tu tvoji drzost, ale i tak bych si chtěl připomenout, jak zní tvé prosby," lehce mě kousne do ucha. Oddálí se a pohlédne mi do očí „Chceš si hrát?"

„Zní to, jako bych měl na výběr," prohodím, přičemž jsem mu hleděl do očí. Vlastně měl dost hezké oči, čehož bych si možná všiml i dřív, nebýt těch přísných pohledů, kterými mě povětšinu času obdarovával.

„Můžeš mi říkat Ne, když něco nechceš."

Lehce se kousnu do spodního rtu, abych neřekl to první, co mě napadne a radši si to víc promyslel „Nezdá se mi, že by mi Ne k něčemu bylo."

Nadechl se „Před chvílí si mi vyčetl několik věcí. Ohledně toho, že jsem ti nechtěl dát to oblečení, to jsem udělal proto, že jsem chtěl, aby sis zvyknul na to, že jsi přede mnou nahý. To, jak jsem nechal Kometu tě svléknout, to bylo proto, že jsem chtěl vidět, jak se budeš tvářit, navíc jsem ti tím dokázal, že nejsem jediný, komu se líbí to, jak vypadáš. Ke Kometě jsem tě poslal, protože vím, jaká je a věděl jsem, že si to s ní užiješ," odmlčel se „ale za tvou sestru se omlouvám. V tu chvíli to bylo až moc dokonalé, abych to neudělal."

„Nenávidí vás," poznamenám „o mě si myslí, že jsem zmanipulovaný, ale o vás si myslí, že mě zneužíváte a vydíráte."

„Tomu se není, co divit."

„Ptala se mě, jestli má někomu zavolat. Řekl bych, že měla na mysli sociálku, nebo policajty."

Udělal palcem půlkruh na mém boku „Co bys jim řekl?"

Lehce nakrčím obočí „Nevím," přiznám „asi bych to popřel."

„Nemyslím si, že by ti to věřili."

Kousnu se do tváře „Proč myslíte?"

Usmál se „Viděl ses poslední dobou někdy?" zeptal se a rukou přejel přes modřiny na mé hrudi „Vypadáš, jako kdyby tě někdo zneužíval."

Pokrčím rameny, a dlaní přejedu po předloktí jeho ruky, která mu spočívala na mých žebrech. Bylo to snad poprvé, co se já dotknul jeho, a ne on mě.

„Myslím, že by bylo lepší jim říct pravdu. Kdybys byl nezletilý – to by byl větší problém. Ale už jsi dospělý a na tomhle není nic nelegálního." Odmlčel se „Byla by tvá sestra schopná mě nahlásit?" zeptal se s neurčitým úšklebkem na tváři.

„No," začnu „je to Emily, ta je schopná asi všeho." Nadechnu se a pohladím ho po ruce „Tahle hypotetická debata se mi moc nelíbí," přiznám „co takhle změnit téma?"

„Jen když mi slíbíš, že tahle situace zůstane jen hypotetická a tvá sestra nebude nikam volat."

Usměju se „To vám asi slíbit nemůžu, ale klidně můžu slíbit to, že až se mě někdo zeptá tak mu řeknu, že jsem do toho zatáhl já vás."

„S tím dokážu žít," řekl a věnoval mi polibek nad klíční kost. Potom si se mnou propletl prsty a dal mi naše ruce vedle hlavy. „Nějak jsi zamluvil odpověď na mou otázku," poznamenal „chceš si hrát?" zopakoval ji.

„Ano," zamyslím se „neměl bych mít záchranné slovo, nebo tak něco?"

„Myslím, že poznám, až budeš chtít přestat."

„S jinými... s těmi s kterými jste byl, jste ho taky nepoužíval?"

„Jak kdy," odpoví neurčitě „ale u tebe se bojím, že bys to zneužíval."

Nadechoval jsem se, abych se začal obhajovat, že to není pravda, ale začal mu zvonit telefon. Ležel na stole, kam si ho musel položit před tím, než za mnou šel do koupelny, proto musel vstát, aby ho mohl jít zvednout. Ale než vůbec opustil postel ještě si otráveně povzdechnul. Posadil jsem se a sledoval ho, jak přijal hovor „U telefonu Sigmund Eysenck...Zdravím, Nicholasi, co potřebujete?...Kolikrát vám budu muset ještě říkat, že jestli ode mě Henry něco chce má zavolat sám...Cože?...Budu tam. Ještě něco?...Zatím." Zastrčí smartphone do kapsy a přejde k posteli.

„Kdo je Nicholas?" zeptám se.

„Nikdo, jenom jeden asistent," řekne jednoduše „Musím jít," krátce mě políbí na čelo „promiň." U dveří se ještě ohlédne „Přijdu k večeru, nebo až zítra. Tak se zatím měj."

„Na shledanou."

Usměje se na mě a odejde z pokoje.

Praštím sebou do postele. Zakručí mi v břiše, vlastně jsem ani nevnímal to, že mám hlad. Ale dřív, než mě to stihlo začít nějak zvlášť trápit objevil se Pierre se snídaní. Jakmile odešel, tak jsem se zvedl, obléknul a najedl.