Nevinné ptáče

22.

Probudil jsem se vedle Sigmunda, leželi jsme k sobě přitisknutí zády. Z toho, jak oddechoval, jsem usoudil, že ještě spí. Kdyby tu nezůstal do rána, tak bych si myslel, že to, že přišel byl jen můj sen. Vlastně jsem tu chvíli i tak měl trochu v mlze, protože jsem při tom ještě napůl spal, ale i tak se mi vybavovalo, co jsem ho přiměl slíbit.

Nebyl jsem schopný znovu usnout a ani ležet v klidu, nechtěl jsem ho probudit mým neustálý převalováním a všelijakým protahováním, tak jsem radši vstal. Posadil jsem se ke stolu a vytáhl notebook. Zapnu ho a čekám, až se rozběhne. Pohled mi spadne na Sigmunda, který teď ležel na místě, kde jsem spal. V periferním vidění zaregistruji svou načtenou tapetu na obrazovce uzamčení, ale nechtělo se mi tomu teď věnovat pozornost. Očima přelétnu přes tepláky a tričko s dlouhým rukávem, které měl Sigmund na sobě. Vlastně jsem nepřemýšlel nad tím v čem spí, ale ani mě nenapadlo, že ho někdy uvidím v teplácích. Opřu se o opěradlo židle a lehce nakloním hlavu na stranu. Mám-li být upřímný dostal jsem chuť si vedle něj jít zase zpátky lehnout.

„Baví tě se na mně dívat?"

Ani neotevřel oči. Neměl jsem ponětí, jak zjistil, že na něj zírám. V každém případě jsem ale cítil, jak se mi do tváře žene červeň „Já... omluvám se," vyhrknu.

Promnul si obličej a posadil se „Se divím, že takhle po ránu někomu vůbec stojím za pohled," prohodil.

„Myslím, že vám to sluší," řeknu první věc, co mě napadla a hned potom si přeji, abych se do země propadnul. Proč říkám své myšlenky nahlas?

Zasmál se „Díky," vstane a dojde ke mně, položí mi ruce na ramena a skloní se blíž „tobě to zase moc sluší, když se červenáš." Narovná se a začne mě jednou rukou výskat ve vlasech „Máš hlad?" zeptá se.

„Ani ne," odpovím. Opřu se o něj hlavou a zakloním ji, tak abych na něj viděl „Pane?"

Zahleděl se mi do očí „No?"

„Hrajte si se mnou," požádám ho.

Silně mi zatáhl za vlasy a zaklonil mi hlavu až to zabolelo „Na jedno slovo jsi zapomněl." Jeho tón byl najednou přísný, ale v dané chvíli mi tahle změna vůbec nevadila.

Trhaně se nadechnu „Prosím." Dokud jsem sám neslyšel svůj až zoufale znějící hlas, tak ani mně samotnému nedocházelo, jak moc to chci.

Pustil mé vlasy „Dobře. Vstávej."

„Děkuju," vypadne ze mě. Zaklapnu notebook a postavím se na nohy. Dřív, než se k němu otočím čelem, tak mě chytne za ramena, čímž mě zarazí.

„Zavři oči," vybídne mě. Udělal jsem, jak řekl, potom jsem se nechal vyvést z pokoje. Přemýšlel jsem, jestli mě znovu vezme do té stejné herny, nebo ne.

To že jsme na místě jsem poznal podle zvuku zavírajících dveří, když jsme vešli do nějaké místnosti. Naše kroky byly díky koberci, který jsem pod bosými chodidly cítil, naprosto neslyšné.

„Zvedni ruce."

Poslechnu ho. Vysvlékl mi tričko, poté mi přikázal, abych si kleknul, což jsem udělal „Zůstaň takhle," prohrábl mi vlasy a pak se ode mě vzdálil.

Zhluboka jsem se nadechl, nevěděl jsem, co dělá, ani jak daleko ode mě je. Bylo by to snazší, kdyby mi oči zavázal, protože takhle jsem je klidně mohl otevřít a jednoduše se podívat kde je a co dělá. Seděl jsem na patách s dlaněmi položenými na stehnech, přičemž mi tělem pulsovalo vzrušení a nervozita. Zavrtím se, přičemž si zopakuju, že se nesmím koukat.