Nevinné ptáče

28.

Šel se mnou až k pokoji „Zkus s ním vycházet," prohodil, když už jsem měl ruku na klice

Zhluboka se nadechnu „Budu se snažit," řeknu a vejdu dovnitř zanechávajíc Sigmunda na chodbě. Zavřu za sebou a už se na mě upíraly Joshovi oči. Zase byl rozvalený na mé posteli. Teď už je to i jeho postel.

Vstal. Přešel ke mně. Asi bych ucouvnul, kdyby za mnou nebyly dveře. Zastavil se ale dost daleko na to, aby nevešel do mého osobního prostoru. Prohlédl si můj obličej, pak pokrčil rameny a šel sebou zpátky praštit do postele.

Zmateně zamrkám „Co to bylo?" vyslovím nahlas otázku, která mi zněla v hlavě.

Zahleděl se do svého telefonu „Jen jsem se díval, jestli náhodou nemáš roztržené koutky, protože jsem si jistý, že za tu dobu, co jsi tam strávil bys rozhodně zvládl Sigmundovi vykouřit." Nadechoval jsem se, abych začal jeho domněnku vyvracet „Už umírám hlady, ty ne?" pokračoval.

Snídal jsem sice dost pozdě. A nad jídlem jsem neměl nějak čas přemýšlet, ale když to zmínil, tak mi došlo, že jsem na tom stejně „Taky bych něco snědl," odpovím a vydám se si sednout ke stolu.

Podíval se na mně „Jsi vegetarián?"

Nakrčím obočí „Ne," odpovím stroze a otevřu notebook.

„Aspoň něco máme společného," poznamenal. Přešel ke druhé straně stolu, než u které jsem seděl. Natáhl ruku a zavřel mi počítač. Zkus s ním vycházet, zopakuji si. Dřív, než jsem mu cokoliv řekl, promluvil „Jsme oba hladoví, a i tak tu budeme sedět? Spíš navrhuju, abychom se šli najíst."

„Ale Pierre mi většinou nosí jídlo do pokoje."

Obrátil oči v sloup „To máš snad zakázáno vycházet?"

„To ne, ale-,"

„V tom případě nechápu, proč jsme ještě tady." Přešel ke mně „Vstávej," vybídl mě s úsměvem.

Nechtěl jsem to udělat hlavně, protože to byl jeho nápad. Zavrtím hlavou „Nemá to smysl, stejně nám brzy něco přinesou."

Odfrkl si, chytl mou paží, za kterou mě vytáhl na nohy. Najednou jsem stál jen pár centimetrů od jeho odhalené hrudi. Nemohl si něco obléct?! „Nemám ponětí, kde tady je kuchyň, takže mi ji budeš muset ukázat," prohodil a vydal se ke dveřím.

Povzdechnu si a následuji ho. Nemělo smysl vznášet jakékoliv námitky, jednoduše by do mě něco hustil, dokud bych nesouhlasil.

Byl o několik kroků napřed „Tam né," oznámím, když mine shody „je to dole," dodám, když se na mně otočí.

Vrátí se. Ve chvíli kdy scházíme do přízemí se znovu pokusí navázat konverzaci, opět ale začal na úplně špatném konci „A proč vlastně žiješ tady? Studuješ tu, nebo kvůli Sigmundovi?"

Povzdechnu si „Mí rodiče zemřeli. Sigmund se ujal opatrovnictví, jako jediný příbuzný," odpovím mu, přičemž u toho koukám do země „Tudy," ukážu na vchod do jídelny, když se ocitneme pod schody.

„To je mi líto. Já se od našich odstěhoval hned po tom, co jsem vystudoval reálku."

Věnuji mu dlouhý pohled „Ví, že žiješ s chlapem?" zeptám se při procházení kolem dlouhého stolu.

Pokrčil rameny „Jako, myslím, že čekali, že to tak dopadne, když jsem na ně ve třinácti vytáhl, že jsem teplej."

Překvapeně zamrkám „A řekl jsi jim i o tom, jaký vztah s Michaelem máte?"