Nevinné ptáče

9.

Vyjdu schody a zabouchnu za sebou dveře od pokoje. Svléknul jsem se a šel si dát sprchu. Vyčistil jsem si zuby a praštil sebou na postel. Vzal ho rukou telefon a odemkl ho. Bylo tam přesně to, co jsem tam nechal. BDSM blogy vyhledané na Googlu. Vyházím všechny záložky a jdu si promazat historii.

Zakručelo mi v břiše. Kmitnu pohledem na hodiny. Za patnáct minut bude večeře. Což by bylo skvělé zjištění, kdybych se na ní neměl potkat se Sigmundem.

Přesně za patnáct minut se ozvalo zaklepání „Mladý pane, podává se večeře," oznámil Pierr.

Vstanu z postele a podívám se na sebe do zrcadla. Potřeboval jsem zakrýt ty modré flíčky na krku. Sundal jsem si tričko

„Mladý pane, váš strýc na vás čeká."

„Moment," řeknu a vytáhnu ze skříně košili, pozapínám knoflíky a cucfleky schovám pod límec. Vejdu na chodbu, kde čekal Pierr a má sestra, společně se vydáme do jídelny, kde si oba sedneme tam kam vždycky, po pravici a levici našeho strýce, který seděl v čele dlouhého stolu.

„Co vám tak dlouho trvalo?" zeptal se s úsměvem mé sestry

„Ale nic," odvětila a napila se „Andy jenom trochu zdržoval," dodala. Zadoufal jsem, že mě tím nedostala do problému. Řekl, že tu mám být o pět minut dřív, než jsem doopravdy dorazil, dalo by se považovat zpoždění za porušení příkazu?

„Aha. A jak ses měla ve škole?" zeptal se. Zase se věnoval jen Emily. Nechával ji vykládat o jejím dni a mě přehlížel, stejně jako to dělal každý večer.

Po večeři jsem se vrátil do pokoje. Natáhl jsem se na postel, přičemž jsem hrál hry na telefonu.

Ozve se zaklepání a já sebou trhnu „Mladý pane, můžu jít dál?" ozve se po chvíli mého mlčení Pierr

„Ano, vstupte," řeknu a posadím se.

Vejde do pokoje, v rukou nese černý pytel, do jakého se schovávají obleky „Pan Eysenck vás prý už spravil o tom, že mu budete dělat společnost dnes večer."

„Jo," potvrdím „zmínil se," dodám, úplně jsem na to zapomněl.

Pierr přejde k několika deskám, co sloužily jako šatna a pověsil v nich pytel „Žádá vás, abyste se oblékl do těchto šatů."

Přikývnu „Dobře," povzdechl si a upřu na něj pohled. Čekal jsem, že odejde „Můžete jít, Pierre."

„Také mě požádal, abych na vás počkal, popřípadě vám s oblékáním pomohl."

Vstanu z postele a přejdu k šatně. Mezi mnou a Pierrem byly postaveny tři desky. Přejedu pohledem pytel, chytnu zip a začnu ho rozepínat, nerozepnul jsem ho úplně, protože mi ruce přestaly fungovat, když na mě vykoukla část oblečení.

Zakryju si rukou pusu. Ať je to jen vtip! „Pierre, myslíte to vážně. Opravdu-," zaseknu se „opravdu si mám obléct tohle?"

„Pan Eysenck dal důraz na to, že trvá na tom, abyste přišel v tom, co vám vybral."

„Já... nemyslím si, že to je dobrý nápad."

„Obávám se, že váš názor pana Eysencka nezajímá."

Sundal jsem i zbytek pytle. A přejedu jeho obsah znovu pohledem. Když Pierr řekl že si mám obléct tyto šaty, myslel jsem, že se jedná o oblek, ne o šaty, jako o dámské šaty. Byly tyrkysové, s bílou spodničkou, krajkami a šněrováním. V jednu chvíli jsem si opravdu myslel, že to se mnou sekne. Ještě hůř se mi udělalo, když jsem viděl nadkolenky, podvazky a spodní prádlo, které vypadalo spíš, jako dámské boxerky.

„Já to nezvládnu," zašeptal jsem.

„Pan Eysenck mi řekl, že vám mám dát první pomoc, kdybyste jeho žádost neustál. Vzhledem tomu, že jste ještě neomdlel to zvládáte dobře."

Chvíli trvalo, než jsem se mohl vůbec hnout. Potřeboval bych aby mi někdo řekl, jak se mám cítit, protože jedna z mých myšlenek, konkrétně ta, která si pomyslela, že je to vzrušující, rozhodně nebyla tím, co jsem si chtěl myslet.

„Mladý pane, pokud se nezačnete oblékat přijdete pozdě. Už po druhé tento den."

Zhluboka se nadechnu. Musel jsem to zvládnout. Byly to přeci je šaty. Svléknu si tričko a kalhoty. Potom i spodní prádlo. Vezmu si do ruky tu věc, co vypadala, jako kalhotky a snažil se u toho soustředit na příjemný materiál z kterého byly, a ne na to, jak vypadají. Obléknu si je, potom se nasoukám do nadkolenek a upevním je podvazky. Srdce mi u toho tlouklo jako zvon a tváře jsem měl v jednom ohni.

Zhluboka se nadechnu a natáhnu se pro šaty na ramínku. Nehrály si na to, že mají spodničku. Opravdu měly spodničku a k mé smůle i korzet, který jsem si neměl šanci zavázat sám, ale i přesto jsem to chvíli zkoušel, než jsem poraženecky řekl: „Pierre, budu asi potřebovat pomoc."

„Zajisté," ozval se a obešel desky, které nás dělily. Poté se s velmi profesionálním výrazem pustil do práce. První rozsukoval uzly, co jsem na provazech napáchal a poté začal s šněrováním. Buď byl skvělý na vše připravený sluha, nebo tohle nedělal poprvé, protože jeho výraz byl naprosto nic neříkající.

Zalapal jsem po dechu, když začal s utahováním. Drtilo mi to pas, který byl určitě potom o pár centimetrů užší, ale mnohem víc jsem tlak vnímal na žebrech, a to i když jsem se nenadechoval „Nemůžu dýchat," řeknu lehce přiškrceným hlasem

„Mluvíte, což znamená, že můžete i dýchat," řekl tím svým monotónní hlasem. Vzal horní vrstvu šatů a postavil se naproti mně „Zvedněte ruce, obléknu vás," řekl, ale rozhodně mi to nepřikazoval, ale i tak jsem to udělal a nechal se navléct do šatů, které mi končili nad koleny, poté mi začal upravovat šněrování na hrudi tak, aby horní vrstva šatů přesně kopírovala křivky, kterých jsem díky korzetu nabyl. Poté vytáhl z kapsy krabičku „Tohle vám posílá pan Eysenck," prohodil a podal mi ji.

Otevřu ji. Byl tam chocker a dva náhrdelníky, jeden s malinkým přívěskem a druhý tvořený z malých, drobných kuliček. Ještě před hodinou bych kňučel, kdybych otevřel takový dárek, ale teď oblečený do dámských šatů jsem to vzal už smířlivě.

„Mohu?" zeptal se Pierr a já přikývl. Potom mi šperky připnul ke krku.

Zkusím se zhluboka nadechnout, ale přes korzet mi to pořádně nešlo. Zabodnu pohled do země.

„Když jste teď oblečený, můžeme jít za panem Eysenckem."

Znovu přikývnu a následuju Pierra ke dveřím. Zatavím se, když míjíme zrcadlo a přejedu se pohledem. Kdybych měl delší vlasy asi bych sám uvěřil, že se na mě ze zrcadla dívá holka. Sjel jsem očima ke svému pasu, to, jak je teď úzký ještě zdůrazňovala nafouklá sukně šatů. Propletl jsem si třesoucí se prsty a vydal se směrem z pokoje. Kdybych se na sebe koukal ještě o vteřinu déle ztratil bych i tu poslední kapku odvahy, která mě teď držela na nohou.