Nevinné ptáče

45.

Josh se, stejně jako já, ohlédl k otevírajícím dveřím. Kmitl pohledem od Pierra zpátky na mě. První se jeho oči zastavily na mých svázaných rukou, sjel níž na mou uslzenou tvář a pak na to, jakým způsobem držel mé nohy, vypadalo to, že si je zrovna chtěl hodit na ramena a pak mě ojet. Což nebylo zas tak daleko od pravdy.

Byl jsem si jistý tím, že taky ví, jak moc v háji jsme.

Josh ze sebe setřásl překvapení z Pierrova příchodu a slezl ze mě.

Neměl jsem ponětí, co se Pierrovi honí hlavou, na jeho tváři se neodrážela žádná emoce. Vydal se k nám a pak se nahnul, aby začal rozvazovat mé ruce. Nebylo mi úplně příjemné, jak se mi natahuje nad hlavou, když si hrál s uzly na popruhu z tašky. Ale zase jsem byl vděčný, že má zapěstí budou vysvobozena. "Pane Köhlere, mám dojem, že bude potřeba, abych si ovašem chování promluvil s panem Eysenckem," pronesl to stejným tónem, jakoby říkal, že už naservíroval večeři do jídelny. Rozvázal poslední uzel, narovnal se a pohlédl Joshovi do tváře "A obávám se, že je nutné, abych to udělat ihned."

Posadil jsem se a promnul jsem si otlačená zápěstí. Pak jsem se natáhl pro deku, ve které Josh přišel z herny a zabalil jsem se do ní, abych nebyl úplně nahý.

"Ale-," Josh chtěl něco namítnout, ale Pierre ho naprosto odignorovat.

"Mladý pane," oslovil mě "bude v pořádku, když teď odejdu?"

Trhaně jsem se nadechl a otřel jsem si uslezené tváře "Nemohl byste..." odmlčel jsem se.

"Ne," odpověděl ještě před tím, než to ze mě vypadlo "Bude v pořádku, když teď odejdu?"¨zopakoval monotóně svou otázku.

Sklopím tvář a nepatrně přikývnu. Nemělo cenu se nějak snažit.

"V tom případě mě omluvte," s tím se otočil a vydal se pryč. Neměl nijak naspěch. Vůbec jsem toho člověka nechápal.

"Andy?" Joshův hlas zněl poněkud naléhavě.

Vzhlédl jsem k němu.

"Co budeme dělat?" zetptal se a vstal z postele, načež se začal hrabat ve své tašce, aby si našel čisté oblečení.

Nic jsem neříkal.

"Sigmund bude zuřit," poznamenal "musíme- musíme. Něco. Já nevím!" Vzhlédl ke mně. Asi čekal, že něco vymyslím, ale nic mě nenapadalo.

"Kurva," sykl a začal si oblékat boxerky "Nebude mě poslouchat." V podstatě přemýšlel nahlas "Bude si myslet, že je to všechno jen moje chyba. Musíš mu něco říct!" pronesl a zahleděl se na mě. Šlo z něj jasně cítit, jak panikaří.

"J-jak mu to mám říct?" na začátku věty jsem se zakoktal. Měl jsem za to, že se Josh mého Pána nebojí, ale teď měl asi pocit, že udělal tak velký prohřešek, že už má z čeho mít strach.

"Do prdele, Andy!" křikl na mě.

"Já taky nevím, co dělat!"

Nadechl se a prohrábl si vlasy "Běž mu to říct," naléhal na mě. "Všechno. Vysvětli mu to!"

"J-jakože hned teď?" Netušil jsem, co si představuje, že udělám. Jako chápal jsem, že má pocit, že mě Sigmund poslechne, ale já už si tím tak jistý nebyl. Můj Pán byl až moc nepředvídatelný a když se naštval, tak na mě působil, že ani on sám nevěděl, co udělá.

Josh mě popadl za paži a vytáhl mě z postele "Dochází ti vůbec, jak obrovskej průser teď máme?! Jak moc velkej průser mám já?!"

Párkrát jsem zmateně zamrkal, to jak na mě křičel mě vykolejovalo, nikdy jsem ho takhle nezažil. "A co po mě chceš?" řekl jsem šeptem. Netušil jsem jestli bude Sigmund věřit spíš mně nebo Pierrovi. Pierre mu řekne jen to, co viděl a tím by nejspíš zavařil hlavně Joshovi. Ale já to na něj nechtěl celé svést. Byla to moje vina. Za celou tuhle situaci jsem mohl já. Bože. Jsem to ale pitomec.