❃.✮:▹Kruvalská Růže◃:✮.❃

7.Kapitola

Ráno otevřu oči, zvednu se z postele a protáhnu se.

„Accio šufánek"

řeknu se zubním kartáčkem v puse. Podívám se do mojí ruky. „Co tady kurňa dělá ta naběračka" zařvu, znovu vytáhnu hůlku, a tentokrát řeknu správné zaklínadlo.

„Accio župánek"

otevřou se dveře a přiletí můj saténový župánek v červené barvě.

Vyjdu na palubu a tam už všichni čekají. „ Co to má znamenat?" zeptá se pobaveně Mihai. „ Ať se podívají na něco, co nikdy mít nebudou" povýšeně se usměju a rozejdu se ke hradu. Kluci jsou mi v patách.

Vejdu do místnosti a pár lidí se otočí. Nevěřícně na mě zírají a postupně se mým směrem otáčí, čím dál více lidí. Podívám se směrem ke zmijozelskému stolu a uvidím Viktora s kamenným výrazem a tikem v oku. „Ajajaj" řeknu si v duchu. „A je to v prdeli". Otočí se na mě ještě víc lidí. Teda pokud je to ještě možné. „Že já to řekla nahlas?" zeptám se Mihaie. On pouze němě přikývne. Porozhlédnu se po místnosti a vidím, jak na mě pronikavě všichni zírají.

Provokativně na všechny mrknu a rozejdu se ke zmijozelskému stolu.

Posadím se a naložím si míchaná vajíčka. „Co to mělo znamenat?" řekne naštvaným hlasem Victor. „Co myslíš?" hraju si na blbou. „Tamta šaráda" ukáže na místo, kde se před chvílí odehrálo "drama". „Děláš z toho něco, co to doopravdy ani nebylo" řeknu a poté si pohrdavě odfrknu. Na to nemá co říct, proto mlčí. Dojím své vajíčka a zvednu se od stolu.

Otevřu dveře a vydám se do učebny. Ještě mávnu hůlkou, aby se mi změnilo oblečení. Přivolám si svetr a obleču si ho na to. Otevřu dveře a zapluju do lavice k nějakému klučinovi. Vyndám pergameny a brk. Hodím si nohu přes nohu a nasadím nicneříkající pohled. Po pár minutách se otevřou dveře a dovnitř vejde malý mužík s černými vlasy rozdělenými na pěšinku. Na sobě má černé kvádro s bílou košilí a černým motýlkem.

„ Aaaa vidím, že tu máme nový přírůstek, tak pojď před katedru, ať si ozkoušíme tvoje zkušenosti." Řekne, já se zvednu z lavice a rozejdu se ke katedře. Vytáhnu svou hůlku a čekám na pokyny. Když nad tím tak přemýšlím, teď si připadám trochu jako pes. Začne s úplně jednoduchými kouzly, které jsme se učili v prvním ročníku a pomalu to nabírá na obtížnosti. Za chvíli přijdou na řadu moje oblíbená. Vykouzlím neverbálně plameny, které se pomalu začnou formovat do tvaru draka. Obletí celou třídu a vychrlí velký plamen. Pohnu pomalu hůlkou a ze stropu se začnou vznášet sněhové vločky. Začnou dopadat na šupiny draka a tam rychle roztají. Všichni překvapeně zírají.

Člověk by si řekl, že když už jsme tu nějakou dobu, takže si zvyknou na moje úžasné čarovné schopnosti, ale asi ne. Už toho asi bude dost. Mávnu rukou a draka polije velký proud ledové vody. Celý drak se rozplyne a zbyde po něm pouze pára.

„Možná by to tady chtělo trochu ozvláštnit" pomyslím si. Znovu mávnu rukou a okolo se objeví hromada květin, které jsou rozmístěné po podlaze. Po stěnách rostou břečťany a v nich jsou umístěné malé kvítky. Katedra je posetá všemožnými květinami od gerber po narcisy, od růží po lilie. Nahlas se zasměju a radostně se usměju. Taková drobnost mě totiž po dlouhé době rozesmála. Někdy jsou drobnosti ty nejmilejší.

Z přiblblého usmívání mě probralo až zvonění. Pomalu si seberu věci z lavice a odeberu se na chodbu. Ještě si zastrčím hůlku, kterou jsem měla celou dobu v ruce, do vysokých bot z dračí kůže. Jdu dlouhou chodbou a vyhýbám se, abych nenarážela do hordy masivních i drobných těl. Najednou cítím, jak mě někdo chytne za ruku a prudce přitáhne k sobě. Podívám se, kdo mě tak hrozně vyrušit z mého zamyšlení.

Dívá se na mě parta tří lidí, které jsem myslím, že viděla ve třídě. „ Ahoj, byli jsme spolu na hodině kouzelných formulí, a viděli, jak jsi vytvořila tu nádheru." Řekne dívka až přehnaně energicky s hustými hnědými vlasy a předkusem „ Myslím si, že by ses perfektně hodila do naší party, vyjímala by ses tam" řekne kluk s černými vlasy a kulatými brýlemi, za kterými se vyjímali zelené oči. Už to jak to řekne se mi, nelíbilo a potom co řekl mi bylo jasné, že my čtyři přátelé nebudeme ani za sto let.

„Myslím si, že to vám asi nevyjde, mám svůj okruh lidí, s kterýma se bavím a rozhodně na něm nehodlám nic měnit" řeknu a ještě pozoruji jestli to pochopí a otočí se na odchod. Jeho výraz se změní na až bych řekla naštvaný. „ Ale já jsem vyvolený" řekne a já se divím, že ještě nekřičí.

Překvapilo mě to, s jakým arogantním tónem to řekl. I když ne nepřekvapilo.

„Blbý, život"

pokrčím rameny a otočím se na odchod. Ještě se ohlédnu přes rameno a rozejdu se svižným tempem na další hodinu.