❃.✮:▹Kruvalská Růže◃:✮.❃

2. Kapitola

Z pohledu Jordana:

Zrovna sedíme s dvojčaty u nebelvírského stolu. Přemýšlím o tom, jak asi bude vypadat tento rok, přece jenom bude dost rozdílný od ostatních ročníků. Mezitím přemýšlím nad tím, jestli má vůbec smysl vymýšlet nějaké hlášky, když se stejně, kvůli Turnaji tří kouzelníků všechny zápasy zrušily.
Dvojčata se baví o jejich krámku, který by si chtěli založit po ukončení Bradavic. Brumbál má úvodní řeč, kterou neposlouchám a vnímám jenom útržky.

Co jsem pochopil tak za chvíli vejdou studentky Krásnohůlek a hned potom studenti z Kruvalu. „ U Merlina docela dobré buchty" pomyslím si. Najednou se na mě stočí pozornost dvojčat a okolních lidí. Dojde mi, že jsem to asi řekl nahlas. Oba vyvalí oči „Ty už zníš" začne George „ jako Ron" dokončí za něj Fred. Jen se ušklíbnu a věnuji svou pozornost roštěnkám z Francie.

Všechny mají modré kostýmky a vypadá to jako by se místo chůze vznášely. Za okouzlujícími dívkami kráčí žena vyšší jak Hagrid s vlasy střiženými na mikádo. Obryně, kterou později Brumbál představí, jako madam Maxime, dojde k Brumbálovi a on jí políbí na líčko, což vypadá docela komicky vzhledem k jejich výškovému rozdílu. Studentky z krásnohůlek se posadí k havraspárskému stolu. Znovu se zamyslím.

Z krátkého přemýšlení mě vytrhne prudké rozražení dveří od síně, co mě ale překvapí je, že ty dveře nerozrazil člověk, nýbrž prudký vítr, který sfoukl některé z pochodní, tím se tu trochu setmělo, ale ne zas tolik, aby nebylo vidět na představení, které se před námi odehrává.

Dovnitř vstoupila skupina obřích mužů s holemi. Co mě, ale překvapilo, bylo to, že ve středu dění si to kráčela zvláštní, ale přesto nádherná dívka se stříbrnými vlasy staženými do vysokého ohonu, přestože byla vysoká tak 170 cm, mezi těmi hromotluky působila velice drobně. Na tváři měla soustředěný výraz. Dlaně měla rozevřené a sem tam si něco zamumlala pod nos. Z čista jasna se okolo kruvalských rozežnul oheň.

V tu ránu mi došlo, že to bude mít nejspíš na svědomí už zmíněná stříbrnovláska. Pak začala velkolepá ohnivá show. Před ostrovem, kde sedí učitelé, se všichni zastavili a začali dělat nejrůznější salta a přemety. Krásná neznámá tam stála pořád se soustředěným výrazem. Rukama pořád máchala tak aby se ve vzduchu tvořili nejrůznější ornamenty.

Čeho jsem si na ní ještě všiml je to, že má na krku drobné jizvy. Sem tam se tam objeví i nějaká větší. Delší věc, která mě na ní zaujmula, jsou její oči. Když se do nich zadíváš a nevěnuješ jim pozornost, vypadají černě. Však když se na ně zaměříš, zjistíš, že jsou plné galaxie. Míchají se tam barvy, jako jsou modrá, fialová a občas se tam objeví i nějaká ta žlutá, však základ je černý jak nejčernější noc.

Když dokončí svojí show, sednou si k zmijozelskému stolu. V hlavě si říkám, proč si nesedli k našemu stolu, ale to už nechám být. Při večeři zjistím, že mezi kruvalské patří i Viktor Krum, o kterém Ron pořád mele. „Ooh Roníček se nám zamiloval" neodpustí si rýpavou poznámku dvojčata.

Kouknu na dvojčata a kývnu hlavou ke dveřím. Oni pochopí co tím myslím a společně se co nejvíc nenápadně snažíme vyplížit z Velké síně na chodbu.

Když už jsme venku, začneme vymýšlet dnešní plán a jelikož za sebou máme už první týden. Dohodneme se, že je nejvyšší čas navštívit znovu naší milou starou známou. Zajdeme si do pokoje pro všechny důležité věci, které k naší malé návštěvě budeme potřebovat. Když jsme připraveni, vylezeme ze společenky a vydáme se, co nejsnadnější cestou k našemu cíli.

Projdeme kolem jednooké čarodějnice a vylezeme v mém nejoblíbenějším obchodě. Já popadnu moje nejoblíbenější Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a podívám se po dvojčatech, které jak jsem očekával pořád, stojí u regálů se sladkostmi. Když se konečně rozhodnou co by si mohli vzít tak se vydáme k pokladně. Rozhlédnu se kolem sebe a nevidím nic jiného než pár lidí, což je oproti návalům v návštěvní dny prázdno jak na Sahaře.

Když vyjdeme ven, tak konečně, zamíříme za naší veleváženou známou. Otevřeme dveře, odložíme si kabáty na židle a koukneme k baru, kde pořád leští skleničky. Když si uvědomí, že jí tu čekají hosté, tak se s úsměvem na rtech vydá ke stolu. Úsměv jí, ale zamrzne na rtech hned, jak si všimne, kdo u stolu sedí. Když k nám dojde, nemá na tváři už mírumilovný úsměv, ale výraz zabijáka.

„Co tu vy tři zase děláte, je teprve první týden školy a vy už jste tu potřetí, já to snad už půjdu nahlásit Minervě." „ Ale notak naše milá Rosmerto to bys přeci neudělala, jelikož nás máš moc ráda a teď už tu tak nepostávej a přines nám to co obvykle" zaculí se na ní dvojčata a Rosmerta, s naštvaným výrazem na tváři, se vydá k baru, kde nám natočí každému máslový ležák. Usměji se a počkám, než nám přinese naše ležáky.