❃.✮:▹Kruvalská Růže◃:✮.❃

16. Kapitola

Škola skončila a spousta lidí bylo rádo, že mají teď, aspoň, dva dny volno. Zároveň se dnes koná výprava do Prasinek.
Vzpomenu si na to, jak jsem před pár dny byla v Zapovězeném lese. Od té doby už nikdy neuvidím svět v těch stejných barvách. Od té chvíle co jsem uviděla ty dva, jak opilovávají květy ve včelích kostýmcích. Asi z toho budu mít doživotní trauma. Bylo to to poslední, co jsem chtěla vidět. Dva úplně totožní blbci, kteří berou dle, mého názoru, hodně silné drogy, které jim jaksi trochu zamlžují zdravý úsudek a ničí většinu jejich mozkových buněk.

Ba naopak kreativitu jim očividně rozvíjejí docela dost. O tom jsem se už, bohužel, přesvědčila. I když vlastně je to jejich jediné pozitivum. Umí úplně skvěle vymýšlet kraviny, to se jim musí nechat.
No konec přemýšlení nad traumatickými zážitky z mého života, přece jenom za půl hodiny máme stát na nádvoří, abychom mohli vyrazit. Zatím netuším, kdo nám bude dělat doprovod, ani kdo všechno ze žáků půjde s námi. Vím jenom o těch, kteří jdou z Kruvalu a to bude asi jenom zlomek přítomných. Vydám se na nádvoří, kde už se začne tvořit docela objemná skupinka studentů, kteří se rozhodli nestrávit volný víkend v posteli.

Když nám učitelé řekli, že se můžeme rozejít do obchodů tak se většina lidí seběhla do centra vesničky jako by to bylo to poslední, co mohou udělat, než zemřou. Já a pár dalších jsme zůstali na cestě vedoucí do vesničky. Rozhlédnu se po všech přítomných. Zahlédnu profesora Snapea, jak se s někým zuřivě hádá. Bohužel, nevidím na toho chudáka. Rozejdu se k nim, aby mi to náhodou neušlo. Tato hádka mě začíná čím dál tím více zajímat. „ To je tu sraz duševně narušených nebo co?" zeptá se podrážděně Snape.

Podívám se, co se tu jakž takž děje a odpovídám dřív, než se z toho vůbec stačím vzpamatovat. „ Pardon, pane profesore, ale budu vás muset vyrušit z vaší jistě záživné debaty. Máme totiž právě teď všichni psychicky narušení sraz U tří košťat. Nechcete se k nám náhodou přidat, jistě byste tam byl ozdobou?" Dopovím svůj celkem dlouhý monolog, který zakončím otázkou, u toho se snažím působit co nejvíce přeslazeným dojmem, za který bych si s největší pravděpodobností dala jindy dělo.

Podívám se na ty chudáky, které jsme před Snapem zachránila. „ No to snad ne" řeknu si sama pro sebe a vykulím oči. To přede mnou fakt stojí znovu ti dva podivíni ve včelích kostýmech. Toto je fakt už zlý sen. I když to se mi vlastně teď celkem hodí. „Pojďte za mnou pánové" pobídnu je a rozejdu se na místo setkání. Když jsem otevřela dveře tak jsem pouze odložila kabát a vydala se ke stolu, kde už většina lidí seděla. „Nazdar lidi" pozdravím všechny. Abych vám to objasnila do naší party duševně postižených, patří Lenka, Pansy, Krakov, samo můj bratr Viktor a také jeho partička labilních ignorantů. Co já vím, třeba se ještě rozšíří o nějaké členy.

„Tak si sednete nebo jak to bude?" zeptá se můj bratr, vedle kterého v tuto chvíli sedím. „Rosmerto můžeme si objednat?" zeptám se jí a poté objednám každému máslový ležák.
Když tak popíjíme tento kouzelnický nápoj a u toho mě něco napadne. „ Co kdybychom ty lidi tak trochu zabavili a u toho využili vašeho skvělého ohozu?" zeptám se. „ Fajn, jak si to představuješ?" „ Naučíte se toto. Jo a máte na to tak deset minut není to nic náročného" mrknu na ně a předám jim svitek papíru, který jsem mezitím stihla sepsat. „Co to bude?" zeptá se Viktor a já mu na to pouze řeknu, ať se nechá překvapit. Spokojeně se znovu napiju a pak pouze čekám, až to začne.

Čmeláci se zvednou a začnou zpívat písničku, kterou jsem vybrala.
„Na políčku v jetelíčku, tam kde potok pramení, dobře je nám po tělíčku, zákonem jsme chráněni"

Tak toto jsem opravdu nečekala, zvládají to celkem dobře. Ale ještě ta písnička neskončila.

„ Sosáčkama sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti."

Když to skončí, tak začne hlasitý potlesk, který nezná konce. „ Co to vůbec bylo?" Zeptal se mě jeden z nich, když se vrátili ke stolu. „ Ale pouze písnička z mudlovský pohádky" mávnu nad tím rukou a znovu usrknu ležáku. Chvíli se cítím jako duchem nepřítomna, jenže mě z toho vytrhne zvuk odsunutí židle. Rychle zamrkám, abych se aspoň trochu probrala, podívám se, kdopak nás poctil svou návštěvou.
No ty tady nevidím úplně ráda. „A co takhle se zeptat, než si někam sednete?" nadzvednu jedno obočí. „ Fajn můžeme?" zeptá se Hermiona nebo jak se jmenuje.
„ Ne" odpovím prostě a nasadím svůj typický úšklebek. „ No na co čekáte? Odchod" rozkážu a ukážu na jiný stůl. „ Toto tě ještě bude mrzet" řekne pan vyvolený. „ To si ze mě děláš srandu ne?" zeptám se a doufám, že to nemyslí vážně, jinak by fakt měl jet ke Svatému Mungovi. „Myslím" aha tak to bych asi už měla začít chystat převoz, protože toto opravdu není normální.