Domácí meta J.M.

20.

Nerada to říkám ale už se pomalu blížíme k cílové rovince. Pane jo, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo že bych byla schopná dojít takhle daleko s nějakou povídkou, nebo ji dokonce dopsat. Bude se mi s ní špatně loučit ale zároveň ze mě spadne neuvěřitelný balvan. Jsem ráda, že jste se mnou došli až sem a doufám, že se vám bude posledních pár řádku líbí 😁
~

Zatímco jsem byla zamotaná ve svých myšlenkách, rozloučila jsem se s Mell a pospíchala na autobusovou zastávku, ze které měl každou chvíli odjíždět autobus ke mně domů. Z přemýšlení mě vytrhl až povědomí hlas.

„Potřebuju s tebou na chvíli mluvit“ zavolal mě Jonah, když jsem už měla za sebou půlku spoře osvětleného parkoviště. Srdce se mi prudce rozbušilo. Ne, teď s ním nedokážu mluvit. Ještě ne. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v cestě. „Chci ti to všechno vysvětlit“ zakřičel znovu a rozeběhl se za mnou. Slyšela jsem jeho kroky, jak pravidelně dupou po asfaltu, až se nebezpečně rychle přibližovaly ke mně. Sakra, tomu už asi neuteču. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k němu čelem, zrovna když se metr ode mě zastavil, abychom do sebe nevrazili.

„Tak co chceš? Další lži, výmluvy nebo laciný lichotky?“ K mému překvapení jsem zněla klidně. Založila jsem si ruce na hrudi a měřila si ho s přimhouřenýma očima. Stáli jsme mimo pouliční osvětlení, ale jeho ramena osvětlovala oranžová světla ze vzdálených lamp.

Zhluboka do plic nasál studený vzduch, než na mě promluvil. „Poslouchej mě, prosím. Chci ti to jenom vysvětlit.“

„A proč bych tě měla poslouchat. Řekni mi aspoň jeden jediný důvod, proč bych si tě měla vyslechnout.“

Otvíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. Nemohl zřejmě najít vhodná slova. Využila jsem příležitosti a spustila na něj proud svých myšlenek. „Víš, proč na ten ples nechci jít? Proč nemám tolik přátel? Proč si všechny držím od těla?“ Začínaly se mě pomalu zmocňovat emoce. Otevřel pusu aby něco namítl, ale předběhla jsem ho. „Ne nevíš to, protože ses o mě ve skutečnosti nikdy nezajímal.

„To není pravda“ zamračil se dotčeně. V očích se mu zaleskla bolest.

Ignorovala jsem ho. „Vždycky když začnu někomu důvěřovat a řeknu mu o sobě něco důvěrného, tak to použije proti mně. Stejně jako jsi to udělal ty. A já už nemám energii vypořádávat se s tím znovu a znovu. Promiň, ale já už vážně nemůžu.“

„Nechtěl jsem ti ublížit, moc mě to mrzí“ zněl utrápeně. Natáhl se pro moji ruku, ale ucukla jsem před jeho dotekem. Přes obličej mu přeběhl stín zoufalství.

„Myslela jsem, že jsi můj kamarád, že ti můžu věřit“ propalovala jsem ho naštvaným pohledem.

„Já jsem ale chtěl být víc než kamarád“ povzdechl si a upřel na mě smutný pohled. Ne, tohle už na mě nezabírá. Nenechám se jím znovu zmanipulovat.

„Tak to sis měl rozmyslet, než jsi mě podrazil“ odsekla jsem.

„Je nějaký způsob jak bych to mohl odčinit?“ Přiblížil se ke mně blíž. Se zatajeným dechem jsem od něj o krok ustoupila.

„Jo, nechci tě už nikdy vidět“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila pořádně promyslet. Otočila jsem se a vyrazila na zastávku, kam každou chvíli měl přijet autobus. Naštěstí za mnou už nešel, ale cítila jsem na sobě jeho pohled, dokud jsem nenastoupila do autobusu. Spokojeně jsem si oddechla, když se za mnou zavřely dveře a sedla si na volné místo vzadu. K mému překvapení jsem ale zjistila, že se mi vůbec neulevilo. Naopak jsem se cítila ještě hůř. Z oka mi utekla zbloudilá slza, rychle jsem jí setřela rukávem od bundy a zadívala se do tmy za oknem.