Domácí meta J.M.

7.

Přeju vám všem krásný Halloween.
Chtěla bych poděkovat Eliska08 za to že trpělivě čte každou část, kterou přidám a dává mi k nim hvězdičky ☆ děkuju.

„Ty jsi spala u Jonaha Maraise a nic jsi s ním neměla? Zaprvé proč jsi s ním nic neměla, vždyť je k nakousnutí. A za druhé proč se to dozvídám teprve teď?“ Zakřičela na mě naštvaně Mell z telefonu. V uchu mě píchlo a musela jsem si dát mobil dál od hlavy. Asi mi prasknul bubínek.

„Kdybys mě tam nenechala tak jsem u něj nemusela spát“ řekla jsem trochu naštvaně. Promnula jsem si unaveně čelo a přecházela jsem po pokoji. Před půl hodinou jsem měla snídani a rozhodla jsem se zavolat Mell. To byla ale chyba. Začala na mě ječet jak to že jsem odešla bez ní a že se prý o mě strašně bála.

„Já jsem tě tam nenechala. Ztratila ses mi, a když jsem tě pak hledala tak mi řekli, že jsi asi už odjela. Máma mě málem zabila, když jsem přijela domů bez tebe“ vyčítala mi. Povzdechla jsem si. Příště už na žádnou párty nejdu.

„Hele prostě jsem byla už trochu opilá a Jonah mi nabídl, že můžu u něj přespat. Nic víc nic míň“ zhroutila jsem se zoufale na postel. Slyšela jsem z druhé telefonu zlostné zavrčení.

„Dobře ale chci, abys věděla, že jsi zahodila svou největší šanci“ řekla na závěr. Nevím teda, jakou největší šanci myslela, ale rozhodně jsem s ní nesouhlasila.

„Počítám s tím. Uvidíme se ve škole“ stručně jsem ukončila hovor a hodila jsem mobil na postel. Vzala jsem si knížku, zachumlala jsem se do deky a četla jsem si. Trochu jsem se začetla a ani jsem si nevšimla, že zalezlo sluníčko.

Ráno mě probudil otravný zvuk budíku. Ten budík má jediný štěstí, že je to můj mobil, jinak by už dávno letěl oknem. Pomalu jsem vylezla z postele a převlíkla se. Přes hlavu jsem si přetáhla mikinu a ve vzpomínkách se mi objevila Jonahova vůně z jeho mikiny. Na co zase myslím? Okamžitě jsem tu vzpomínku zahnala. Vlasy jsem se pokusila učesat a běžela jsem do kuchyně na snídani.

„Dneska se ti nechtělo z postele?“ Zeptal se mě táta, když jsem si sedla ke stolu.

„Ne, dnes pro mě přijede kamarád. Takže na autobus nepospíchám“ odpověděla jsem lehce rozespalým hlasem. Kousla jsem si do chleba s marmeládou a pozorovala jsem překvapený pohledy svých rodičů.

„A ten tvůj “kamarád“ je od vás ze školy? Je hodnej? Je pěknej? Jak dlouho se znáte?“ Ptali se mě oba rodiče najednou. A proto s nimi nemluvím o klucích. Připadám si pak jako u výslechu. Dlouze jsem se napila čaje, abych oddálila odpověď.

„Ano je ze školy“ řekla jsem s povzdechem, zvedla se ze židle a odešla jsem do koupelny vyčistit si zuby. Rozloučila jsem se s nimi, vzala jsem zbytek chleba do ruky, naposledy jsem se podívala do zrcadla a zjistila jsem, že pořád vypadám hrozně. Tak lepší už to stejně nebude.

Šla jsem pomalu po příjezdový cestě když se před naším domem objevilo Danielovo tmavě zelené auto. Stáhl okýnko a zářivě se na mě usmál. Celá šťastná jsem k němu doběhla, sedla si do jeho auta a rychle za sebou zavřela dveře. To je tak zatraceně příjemný pocit jezdit do školy autem.

„Ahoj“ zasmál se mému rychlému nasednutí.

„Čau" úsměv jsem mu opětoval a připoutala se.