Domácí meta J.M.

6.

Tuhle kapitolu ti chci věnovat AnnaElis29 protože vím, že potřebuješ trochu zvednout náladu. Tak snad se mi to podaří. A taky ti chci moc poděkovat za tvou podporu a víru v mé "spisovatelské" schopnosti. Mám tě moc ráda.

Zamrkala jsem, když jsem se probudila. Všechno jsem viděla rozmazaně. Oči jsem zase zavřela, jestli náhodou znovu neusnu. Přetočila jsem se na druhý bok a povzdechla jsem si. Do nos mě udeřila známá vůně. Někoho mi připomínala. Deku jsem si přitáhla blíž k nosu. Voněla krásně. Pomalu jsem rozlepila slepený víčka a rozhlédla jsem se po místnosti. Stěny pokoje byli světle modrý se šedivou. Kousek od postele byl stůl na kterém byla hromádka oblečení. Mého oblečení! Náhle mi to všechno došlo. Tohle není můj pokoj.

Zalapala jsem po dechu a rychle jsem se posadila. V hlavě mi zatepala bolest. Deku jsem si instinktivně přitiskla na hruď, kdyby náhodou. Okamžitě jsem zkontrolovala, jestli mám všechno oblečení. Mikina, tepláky, ponožky, spodní prádlo. Jo to vypadá, že se nic večer nestalo. Očima jsem přelétla celý pokoj a snažila se ze všech sil vzpomenou, co jsem včera večer prováděla. Nic, je tam tma.

„Dobré ráno“ zachraptěl vedle mě povědomí hlas. Polekaně jsem sebou trhla a otočila se. Ležel tam Jonah. Vzpomínky se do mé mysli zase vrátili jako by byli jenom schovaný pod tenkým černým šátkem. Jonah měl jednu ruku za hlavou a druhou měl nataženou přesně v místech, kde jsem před chvílí ležela já. Pane bože, co jsem to udělala! Na tváři měl lehký roztomilý úsměv ale, když si všiml mého výrazu okamžitě zvážněl.

„S-stalo se mezi námi něco?“ Zeptala jsem se vystrašeně. Při vzpomínce na Davida se mi vehnaly slzy do očí.

„Ne. Nic se mezi námi nestalo. Je ti dobře?“ Opřel se o lokty. Díval se na mě, jakoby ani on nemohl uvěřit, že ležím v jeho posteli. Věř tomu nebo ne ale ani já tomu nemůžu uvěřit.

„Uf. Díky bohu“ oddechla jsem si. Ze srdce mi spadl balvan.

„Cože?“ Jeho překvapení se nedalo přeslechnout.

„No jako bylo by celkem blbý přijít o to a nepamatovat si to“ zamumlala jsem a začervenala se studem. Obličej jsem schovala do polštáře. Taky po něm voněl. Pane bože, je tady něco co jako on nevoní?

„Jo to by bylo“ řekl v klidu.

„Promiň. Nemyslela jsem to vůči tobě špatně“ otočila jsem k němu hlavu. Ležel kousek ode mě. Díval se na mě, ale nic neříkal. „Jsem hrozná.“

„Proč bys měla být hrozná?“ Lehce se pousmál a zkoumal očima můj obličej.

„Ležím v posteli s klukem, se kterým jsem nic neměla. Každý kluk by nejspíš vraždil, kdyby JENOM ležel vedle holky a každá holka od nás ze školy by zabíjela, kdyby mohla dýchat stejný vzduch s tebou“ řekla jsem se stále červenými tvářemi. Myslím, že mi ta barva zůstane do příštího týdne.

„Už si začínám pomalu zvykat, že si o mně myslíš, že jsem děvkař a musím sám uznat, že jsem ti ani nedal záminku si to nemyslet, ale řeknu ti to ještě jednou. Já nejsem takovej“ celou dobu se mi díval hluboko do očí. Zatajil se mi dech.

„Promiň. Vždyť říkám, že jsem hrozná“ plaše jsem se usmála. Podívala jsem se mu do očí a objevila jsem v nich malý jiskřičky. Překvapily mě.