Domácí meta J.M.

17.

V pondělí ráno jsem od snídaně utekla až podezřele rychle. Máma se zase vyptávala a táta nade mnou jenom kroutil nevěřícně hlavou. Jonah dorazil přesně včas. Přispěchala jsem k němu a nasedla si do auta dřív, než se mohla máma naučit celou jeho espézetku.

Cesta utíkala líp, než jsem čekala. Žádné trapné ticho, uzavřenost nebo nervózní drbání na krku. I když to trochu jo. Cítila jsem se s ním uvolněně, ale čím víc jsme se blížili ke škole, tím jsem byla napjatější. Rukou jsem si promnula ztuhlou šíji. Nesnáším pondělí.

Zastavili jsme nedaleko vchodu do školy, cítila jsem na sobě pohledy svých spolužáků, ale rozhodla jsem se pro kamenný výraz. Skupinky holek si spolu špitali nejnovější drby a přitom mě propalovali očima. Tak ty mě asi nebudou mít rádi. Pár namakaných kluků z fotbalového týmu ukázalo Jonahovi zvednutý palec a obdivně hvízdnuli. Protočila jsem oči ale i tak mi ze všech těch pohledů naskočila husí kůže. Nepatrně jsem se zachvěla.

„Všechno v pořádku?“ Naklonil se ke mně Jonah. Cítila jsem jeho teplou ruku na mých bedrech. Otočila jsem k němu hlavu. V obličeji se mu odrážela hrdost. Zatnula jsem čelist, až mě zaboleli zuby a odolala jsem touze praštit ho přede všemi do obličeje. Hlavně klid. Patří mezi oblíbence školy a je na to patřičně hrdý, i když ho to nutí být někým, kým není. Začíná mi chybět moje dřívější neviditelnost.

„Musím ještě do skříňky. Uvidíme se ve třídě“ odtrhla jsem se od něj a omluvně se usmála, když jsme prošli dveřmi do školy. Úlevně jsem si oddechla. Hned za rohem jsem si všimla černých plakátů polepených na každém volném místě. Ale ne! Maturitní ples.

„Vidíš ty plakáty?“ Přiřítila se ke mně Mell. Zhluboka oddechovala jako by mě hledala po celé škole. V očích jí pláli jiskřičky nadšení.

„Nedají se přehlédnout“ zamumlala jsem a otevřela svou skříňku.

„A půjdeš tam?“ Zvedla vysoko obočí.

„Nejspíš ne“ vytáhla jsem si učebnice a narvala je do batohu.

„A kdyby tě někdo pozval?“ Její vyptávání začínalo být podezřelí. Doufám, že zase něco neplánuje.

„A ty tam půjdeš?“ Pokusila jsem se změnit téma.

„No jasně. Takovou událost si přece nemůžu nechat ujít a ty bys taky neměla. Takže půjdeš?“ Šťouchla mě do ramene, aby mě popíchla. Hodila jsem si batoh na rameno a vyrazila ke třídě. Mell šla hned za mnou, aby jí neuniklo, co odpovím.

„Nejspíš ne.“ Moje odpověď jí nespíš zaskočila. Zastavila se uprostřed chodby, ale já pokračovala pořád dál.

„Cože? Proč?“ Srovnala se mnou znova krok.

„Neumím tančit“ vyhrkla jsem první myšlenku, která mě napadla. Vím, že tahle výmluva jí zrovna nepřesvědčí, ale za pokus nic nedám.

„To není žádný omezení. Nemusíš tančit, stačí, když se budeš dobře bavit“ pokusila se o smutný pohled, který by mě za jiných okolností přemluvil ale v tuhle chvíli ne.

„Nepotřebuju chodit na plesy, abych se bavila s přáteli“ odbyla jsem si.

„Dobře tak jinak“ postavila se mi do cesty a namířila na mě výhružně prst. „Víš, co se dělá ještě na plesech? Zamilovaný páry se třeba líbají a víš, co následuje po líbání? A neříkej mi, že jsi na něco takového ještě nepomyslela hlavně, když se kolem tebe pořád motá Jonah.“ Myslela si, že mě tímhle argumentem přesvědčí, abych šla, ale podařil se jí přesný opak. Přesvědčila mě, abych radši vůbec nechodila.