Domácí meta J.M.

21.

A máme tady velké finále. Chci se omluvit že jsem teď dlouho nebyla aktivní. Brzy mě čeká maturita tak mi držte palce.
Za pár dní to budou dva roky, co jsem tady vydala první kapitolu a tak bych vám chtěla poděkovat, že se k mé povídce pořád vracíte. Že jste se mnou měli tolik trpělivosti s nepravidelným vydáváním kapitol. Že jste tolerovali všechny moje chyby a překlepy. A že jste mě svými komentáři motivovali v mé práci. Jste vážně ty nejlepší čtenáři, které si může člověk přát.
A tak bych tuhle poslední kapitolu chtěla věnovat právě vám.
~

Dny se změnily v týdny a týdny zase v měsíc. Překvapivě se mi podařilo přežít Díkůvzdání a Vánoce s rodinou. O zimních prázdninách jsem se sešla s Mell v našem oblíbeném parku, abychom si vyměnily dárky. Když jsem mířila k lavičce, na které už na mě čekala, málem jsem se několikrát na zmrzlém chodníku natáhla a spadla do nadýchaného sněhu hned vedle. Skočili jsme si kolem krku jako bychom se půl roku neviděly a daly se do nekonečného povídání. Ruce a prsty na nohou nám mrzly, ale úsměvy nám z tváří pořád nemizely. Vtiskla jsem Mell do ruky zabalenou krabici a napjatě pozorovala její výraz při trhání papíru. Zamyšlený pohled se mrknutím oka změnil na nadšený. Vypískla, objala mě kolem krku a neustále mi děkovala. V krabici se ukrývali světle fialový sluchátka, po kterých toužila už od léta, když jí ty starý spadly do bazénu.

„Jsou úžasný“ přitiskla si krabici k hrudi a v očích se jí zalesklo. „Teď ty.“ Přistrčila ke mně dárek od ní. Byl poměrně tenký, plochý a i přes balicí papír studený. Roztrhla jsem ten papír a zatajila dech. Byl to rámeček s našimi společnými fotkami. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si všimla, že přímo uprostřed je polaroidová fotka, na které se s Jonahem k sobě tulíme. Roztřesenými prsty jsem přejela po chladivém skle, pod kterým se fotka ukrývala.

„Něco mi říká, že je ještě šance abyste se ještě dali dohromady“ chytila mě za ruku a donutila mě se jí podívat do očí. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy a pokusila se o chabý úsměv.

„Vážně?“

„Jistě ale oba musíte zabojovat. Půjdeš do toho?“ Povytáhla nepatrně jedno obočí. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet. Měla jsem už dost času na přemýšlení o tom, co bych udělala jinak. Teď mám možnost své chyby napravit. Otázka spíš zní, jestli je bude chtít napravit i on?

„Co je to?“ Nechápavě jsem se zamračila na další krabici v Melliných rukách. Má pro mě další dárek? Vždyť jsme se domlouvaly pouze na jednom. Nebo jsem to zase spletla? Sakra, já pro ni druhý dárek nemám.

„To je od Jonaha“ zářivě se usmála a podala mi papírovou krabici. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem téměř nic jiného neslyšela. Proč by něco posílal? Má mě pořád rád? Rozechvělými prsty jsem otevřela víko a zalapalo po dechu. Uvnitř krabice byla šedivá kožená rukavice na softbal. Byla lehká, kůže příjemně voněla a šněrování bylo poctivě utažený. Pane jo. Musela být strašně drahá.

„Myslíš, že se změnil?“ Upřela jsem na ní smutný pohled.

„Jo a změnil se díky tobě“ odpověděla bez zaváhání. Koutek úst se mi trochu povytáhl vzhůru.

„Dobře, takže jak to uděláme?“

„Už mám plán“ uculila se a já poprvé jejímu plánu plně důvěřovala. Vždyť jsem neměla co ztratit.