Domácí meta J.M.

3.

„Vyzvednou mě rodiče, chceš jet s námi?" Zeptala se mě Mell když jsem se unaveně opřela o skříňku.

„Ne to je dobrý. Půjdu na autobus a trochu si pročistím hlavu. Po dnešku to vážně potřebuju" usmála jsem se na ní, ale Mell se na mě dívala podezíravě.

„Jen to na mě nehraj. Že ty máš s někým schůzku?" Vítězně se usmála a začala skákat radostí. Je to magor.

„Ne. Jenom nechci, abyste se mnou jeli na druhý konec města, když to máte tak z ruky. A navíc chci jít na autobus, protože se mi ještě nechce domů" zničila jsem jí radost a veškeré naděje. Úsměv jí však nepohasl.

„Dobře, budeme dělat, že ti věřím ale zítra si budeme volat a všechno mi řekneš. Jasný?" Ukázala na mě výhrůžně prstem, ale já už jsem se málem válela smíchy na zemi.

„Platí" odsouhlasila jsem jí to a konečně jsem se šla převlíknout.

***

Stála jsem na autobusový zastávce, na rameni sportovní tašku a čekala jsem na autobus, který měl zpoždění. Zase. V uších mi hráli písničky, vlažný vánek si pohrával s mými vlasy a noha zase začínala bolet. Náhle se na silnici objevilo auto a zastavilo na zastávce. Stáhlo černý okýnko a já za volantem rozeznala Jonaha.

„Co ty tady?" Zeptal se s perverzním úsměvem. Všechny svaly v těle se mi napnuly a byly připravený k útěku. Že já nejela s Mell.

„Čekám tu na autobus, který určitě každou chvíli přijede" oznámila jsem mu naprosto lhostejně. Ten dnešek je čím dál tím lepší.

„Jestli chceš, můžu tě svést" ochotně se nabídl. To je ale gentleman.

„Tak to ani náhodou, znám kluky jako jsi ty."

„Co tím myslíš?" Ohradil se na mě dotčeně. Vypnul motor a vystoupil z auta. Náhle mě přepadl strach. A teď mě určitě zabije.

„Jsi stejnej jako ostatní. Do toho auta s tebou nevlezu, to tady radši zůstanu přes noc" nehodlala jsem ustoupit.

„Co máš proti mně. Celý den jsi na mě protivná a držíš si odstup" přešel blíž k zastávce, aby nestál uprostřed silnice.

„Proti tobě nic nemám jenom se chováš jako debil" pokrčila jsem ramena a vyhlížela jsem autobus, který pořád nejel.

„Cože? Jak můžeš vědět, jak se chovám, když mě vůbec neznáš" vztek v jeho hlase se nedal přeslechnout. Přešel ke mně ještě blíž, až nás dělil jenom metr. Ještě jeden krok a asi mu něco omylem udělám.

„A ty neznáš mě. Takže si zase můžeš sednout do auta a jet domů" odsekla jsem naštvaně.

„Ne. Zranil jsem ti nohu, tak tě chci aspoň odvést domů" opřel se o auto a vítězně se usmál. Jenže to netušil, že ještě nevyhrál.

„Tak to se načekáš" pokrčila jsem ramena a vydala jsem se na cestu domů pěšky. Jonah rychle zbystřil a rozběhl se za mnou. Chytil mě za loket, otočil mě k sobě čelem, až sportovní taška mi málem spadla z ramene. Celým tělem mi projel elektrický výboj. Na tváři jsem ucítila jeho horký dech a překvapeně jsem ustoupila z jeho dosahu.

„Počkej, já to nemyslel nějak zle" v očích jsem mu zahlédla lítost, která mě překvapila. Že by nakonec nebyl jako ostatní kluci? Blbost všichni jsou stejný.

„A jak jsi to teda myslel? Stejně jsi stejnej jako ostatní. Chceš holku jenom na sex a pak jí odkopneš. Proto se s tebou nechci bavit. Jeď si za Nicol, ta ti ráda poslouží." Teď se vztek zvedl u mě. Měla jsem už plný zuby Jonaha, Nicol a jim podobným. Tak teď aspoň ví, co si o něm myslím a nechá mě být. Snad.

„Tohle si teda o mě myslíš? Že chci holku na jednu noc? Tak to tě asi zklamu, já takovej nejsem. Je mi líto, že si to o mně myslíš, ale asi si za to můžu sám" odpověděl trochu zklamaně. Tak teď mi vyrazil dech. Neměla jsem, co říct. Asi jsem se v něm nakonec trohu spletla.

„Promiň" řekla jsem se staženým krkem. Cítila jsem se trapně. Zřejmě všichni kluci nebudou špatný.

„To je dobrý. Už začíná být zima tak tě aspoň odvezu domů" lehce se usmál, přes ramena mi přehodil svou mikinu a otočil se k autu. Teprve teď jsem si všimla, že se klepu zimou. Bez řečí jsem ho následovala do auta a postřehla jsem Jonahův vítězný úsměv.

V autě panovalo napětí. Dívala jsem se z okýnka na noční město, Jonah svědomitě hlídal cestu před námi a v rádiu potichu hráli písničky. Měla jsem nutkání to ticho proříznout, ale Jonah nevypadal, že by měl chuť si se mnou povídat. Takže jediný náš rozhovor byl o navigování cesty.

„A v támhle tom baráku nalevo bydlím. Takže můžeš zastavit tady a já to už dojdu" ukázala jsem na menší barák v řadě větších baráku. Jonah mě zřejmě vůbec nevnímal, protože jel až na příjezdovou cestu a až tam vypnul motor.

„Tak děkuju za svezení. Uvidíme se možná ve škole" vyhrkla jsem rychle a už jsem byla jednou nohou venku z auta, když se Jonah probudil. Nehodlala jsem sedět v tom trapným tichu a čekat až ho napadne něco říct.

„Počkej" řekl, když už jsem zavřela dveře od auta. Hned se do mě opřela zima, přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu, sportovní tašku jsem si hodila na rameno a vydala se kulhavou chůzí domů. Náhle mě Jonah k sobě otočil a sportovní taška mi z ramene spadla na zem. Ani jeden jsme si toho nevšímali.

„Asi bych se ti měl taky omluvit" řekl trochu nakřáplým hlasem. Byli jsme u sebe blízko. Až moc blízko. Zatajil se mi dech.

„Za co?" povytáhla jsem obočí.

„Asi jsem se vážně choval jako debil" křivě se usmál a mně se málem prolomili kolena.

„Každý se občas chováme jako idioti" usmála jsem se na něj a on mi úsměv hned s radostí oplatil.

„To jo. Tak snad ne moc často" jeho horký dech jsem cítila na tváři. Kolena se mi klepaly. Srdce bilo jako splašený.

„To už je na tobě jak často se takhle budeš chovat" podívala jsem se mu od očí a málem jsem zapomněla dýchat.

„Asi budu potřebovat na sobě trochu zapracovat" uchechtl se a trochu se ke mně sklonil. Co mám teď dělat?

Byli jsme od sebe sotva pár centimetrů. Nevím, o co se Jonah pokoušel, ale zmocnila se mě panika. Že mi nechce dát pusu? Utekla jsem ještě předtím, než se naše rty stihly dotknout. Strachy jsem utekla do baráku, rychle jsem za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Třásla jsem se po celém těle ale nebylo to zimou. Vzrušení mi proudilo každou buňkou v těle.

Jonah ještě pár minut stál za dveřmi a nemohl se odhodlat zaklepat. Nakonec nasedl do auta a ještě po delší době odjel z naší příjezdové cesty. Celou dobu jsem čekala za dveřmi a pozorně jsem poslouchala. Až když bylo za dveřmi hrobový ticho, vydechla jsem celou dobu zadržovaný dech. Pomalu jsem dokulhala do pokoje a zhroutila se na postele. Přitáhla jsem si jeho mikinu k nosu a užívala jsem si tu dokonalou vůni.