Domácí meta J.M.

8.

Dnes bych chtěla poděkovat vám. Jste úžasný.  Nevěřila jsem, že by se tahle povídka mohla vůbec někomu líbit ale vy jste mě vyvedli z omylu. Jsem ráda za každý přečtení a hvězdičku. Jste vážně nejlepší.

Druhý den ráno jsem čekala na schodech na terasu. Daniel měl menší zpoždění, ale do školy jsme přijeli včas. Předala jsem mu sandwich a on ho s nadšením snědl, jako by týden nejedl. Zaparkoval na parkovišti jako den předtím. Poděkovala jsem mu, usmála se na něj a vyrazila jsem sama do třídy. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Otočila jsem se a moje oči si našly Jonaha, který se díval přímo na mě přes celé parkoviště. Zamrazilo mě.

„Už se ani nebudu ptát, jestli na tebe čekal, protože je mi naprosto jasný, že čekal. Takže jela jsi s ním?“ Vyhrkla na mě Mell hned, co přišla do třídy.

„Jo jela“ rezignovala jsem a rozhodla jsem se jí nic netajit. Stejně to hned všechno zjistí a pak mi vynadá.

„Vážně? To je úžasný. Myslím, že se nám tady začíná budovat nový školní pár“ začala se radovat.

„To není pravda. Nic se nezačíná budovat a ani se budovat nebude“ zamračila jsem se na ní.

„To říkáš teď. Uvidíme, jak se to bude ještě vyvíjet“ zahýbala provokativně obočím. Asi jí něčím praštím. „A říkal ještě něco zajímavého?“

„Ani ne jenom se mu nelíbilo, že mě ráno vozí Daniel do školy“ pokrčila jsem ledabyle rameny.

„On žárlil? Tak to je mnohem vážnější než jsem si myslela“ nadšeně se zazubila. Nebezpečně se jí zablýsklo v očích a to znamenalo, že se jí v hlavě začal tvořit další plán. To není dobrý.

„Proč by žárlil?“ Zamračila jsem se na ní ještě víc.

„Protože mu na tobě záleží.“ Proč mám pocit, že má z toho větší radost než já?

„Tak mu brzy na mě asi záležet nebude. Já jsem ho odmítla, když navrhl abychom šli spolu ven“ řekla jsem si spíš sama pro sebe, ale Mell mě slyšela.

„Cože si zase udělala?“ Vyjekla.

„Asi mě pozval na schůzku a já jsem ho tak trochu odmítla“ směřovala jsem svůj pohled na podlahu.

„Ty se mi snad zdáš. Kolikrát se někomu poštěstí, aby je takhle pěkný kluk pozval na rande a ty místo toho abys využila příležitosti tak ho odmítneš. Holka ty si šlapeš po štěstí“ vrtěla nechápavě hlavou a učitel zrovna přišel do třídy. Ani jsem si nevšimla, že zazvonilo.

V poledne jsem šla do jídelny na oběd. Měla jsem se tam s Mell sejít, protože měla můj oběd. Zrovna když jsem šla po chodbě, uviděla jsem Davida. Šel proti mně a na tváři měl další novou fialovou modřinu. Táhla se mu od oka přes lícní kost. Vypadá to, že mu někdo zase vrazil pěstí. Pohledem zase uhnul a se skloněnou hlavou prošel kolem mě.

„Zrovna jsem viděla Davida a vypadá to, že má novou modřinu“ oznámila jsem Mell, když jsem jí našla u stolu fotbalistů.

„Jo to má od nás“ ozval se hrdě Sam kapitán fotbalového týmu. Měl víc svalů než rozumu, ale byl celkem fajn. Proč by ho mlátili zrovna oni? Nechápavě jsem se podívala na Mell.